Konec civilizace?

V dubnu roku 2019 napsal francouzský filosof Bernard-Henri Lévy manifest nazvaný Hledání Evropy, který podepsalo 30 předních evropských intelektuálů. Manifest se snažil burcovat veřejnost, aby zabránila nástupu kazisvětů, xenofobů a antisemitů.
Konec civilizace?

V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj.

A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“

A hned ho Duch vyvedl na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.

Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“
📖 Markovo evangelium 1,9-15

Bernard-Henri Lévy at Tel Aviv University. Photo by Itzik Edri.

V dubnu roku 2019 napsal francouzský filosof Bernard-Henri Lévy manifest nazvaný Hledání Evropy, který podepsalo 30 předních evropských intelektuálů. Manifest se snažil burcovat veřejnost, aby zabránila nástupu kazisvětů, xenofobů a antisemitů.

„Ty, kteří stále věří v odkaz Erasmův, Dantův, Goethův a Komenského, čeká potupná porážka,“ píše se v manifestu. „My, níže podepsaní, patříme mezi ty, kteří se s touto hrozící katastrofou odmítají smířit.“

Dále signatáři vybízejí veřejnost, aby nepodléhala vábení populistů a bránila ze všech sil myšlenku Evropy:

„V reakci na nápor nacionalismu a identitářství musíme znovu objevit ducha aktivismu, nebo připustit, že náš obklopí a potopí zášť a nenávist. Naléhavě musíme bít na poplach proti žhářům duše a ducha, kteří si od Paříže po Řím, se zastávkami v Barceloně, Budapešti, Drážďanech, ve Vídni a Varšavě chtějí z našich svobod udělat táborák. Tato hrozící podivní porážka ,Evropy‘, tato nová krize svědomí Evropy, jež může podle všeho zbourat vše, co naši společnost činilo velkou, hodnou úcty a úspěšnou, je největší výzvou od třicátých let: výzvou pro liberální demokracii a její hodnoty.“
(Dvouměsíčník divadla Archa, březen – duben 2019)

Textu Manifestu zde věnuji tolik pozornosti z toho důvodu, neboť demonstruje názor rozšířený mezi intelektuály, že doba, v níž žijeme, je přelomová. Odhaluje pocit úzkosti a obav, které pramení ze změn, jimž se signatáři Manifestu pokoušejí zabránit. Domnívám se, že marně.

Manifest vznikl u příležitosti voleb do Evropského parlamentu v roce 2019, kdy ještě nikdo netušil, s jakou akcelerací zasáhne do podoby světa pandemie Covidu.

Dnes je nám jasnější, že změny, jimž se evropští intelektuálové chtějí bránit, budou mnohem hlubší a systémovější. Nepůjde jen o to, že nám budou vládnout populisté, nacionalisté a fašisté. Mnohem závažnější je totiž celková změna západní civilizace.

Slovy pisatele Markova evangelia – zdá se, že se opět „naplnil čas“.

Proto chci dnes přemýšlet nad aktuální interpretací slov, která uvádí Marek jako citát Ježíšova kázání. Je to jakási tresť, extrakt toho, co Ježíš kázal po té, co se judská společnost zbavila Jana Křtitele.

Ta slova zní: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“

1. NAPLNIL SE ČAS

Marek zde vychází z židovského pojetí času, které se lišilo od pojetí řeckého.

Podle Aristotela byl čas chronos něco, co lze počítat, co je možno vyjádřit číslem. Kolik zrnek propadlo otvorem na přesýpacích hodinách? Jelikož chronometr měřil pohyb (třeba pohyb stínu na slunečních hodinách), můžeme říci, že čas je v tomto pojetí mírou pohybu.

Židovské pojetí však přichází navíc s časem označeným slovem kairos, tedy časem události, která se nás nějak týká.

V tomto pojetí času může člověk usilovat o naplnění svých neznámých možností, které si svobodně vybere, protože nad ním nevládne osudovost. Nejde tolik o to, jak dlouho co trvá, jako spíše o to, co se v čase kairos odehraje, jak je využit.

Apokalyptické myšlení posledních desítiletí před přelomem letopočtu k tomu přidalo představu času jako poháru dějin, který se postupně plní. Na konci času stačí jedna kapka a pohár přeteče.

Změní se epochy, vznikne jiný modus, forma, způsob fungování společnosti. A také jiný způsob dosažení spásy.

V tomto smyslu Ježíš řekne, že se „naplnil čas“.

Janovo uvěznění je onou poslední kapkou, kterou přetekl pohár času určité podoby světa a určité podoby náboženství. Jde o svět židovský, lépe řečeno světa poexilního judaismu, tedy judaismu vzniklého v důsledku odvedení Židů do babylónského exilu a jejich rozptýlení po celém tehdejším světě.

Tento judaismus mimo jiné vytvořil svou vlastní podobu vztahování se k Hospodinu.

Byla postavena na dvou pilířích: na kultu, jenž byl stále ještě spojen s jeruzalémským chrámem, a na slovu, jehož dodržování mělo člověku zajistit soulad s Hospodinovou vůlí.

Paradoxem dějin však došlo k tomu, že místo aby se Židé dostávali do souladu s Hospodinem, ve velké míře se od něj odpoutali.

Chrám se stal důležitější než ten, kdo v něm měl být uctíván, forma nahradila obsah. A slovo se stalo mírou, které se podřizovalo vše – a to i zdravý rozum. Vzniklo zákonictví i se svými patologiemi, o nichž svědčí evangelia.

Paradoxem je, že v důsledku tohoto promyšleného náboženského systému Židé ve svých představitelích nepoznali v Janovi proroka a v Ježíši Nazaretském Mesiáše. A nejen nepoznali – ve své náboženské sebejistotě a bohorovnosti je oba vydali na smrt.

Pohár přetekl, čas se naplnil.

Z mimobiblických svědectví o tom vypovídá Josephus Flavius. Při četbě jeho Války židovské je jasné, že přetekly poháry všechny a judská společnost neměla budoucnost. Společnost nefungovala v žádné oblasti, hroutila se zevnitř, podobala se autu, které jede stále rychleji proti betonové zdi. A skutečně po prohrané válce, dobytí Jeruzaléma roku 70 a zničení chrámu Římany se muselo v židovství všechno změnit. A také vzniklo křesťanství a začal se plnit nový pohár. Nastal kairos křesťanské civilizace.

Pádem Jeruzaléma zanikl dosavadní svět židovství, nicméně nezanikl svět římský; pohár římského impéria přetekl později, jak o tom svědčí Augustin ve svém díle O Boží obci. Pohár Byzance pak přetekl ještě o dalších tisíc let později.

Takových dějinných zvratů, při nichž dochází k úplně proměně světoobrazu i pojetí člověka, nebylo mnoho. K těm již zmíněným bychom možná mohli přiřadit nástup humanismu a renesance v Itálii ve 14. A 15. století a pak především příchod osvícenství na konci 18. století.

Domnívám se, že i my žijeme v době podobného dějinného zvratu. Před našima očima mizí svět, který vytvořilo osvícenství, a konstituuje se svět virtuální reality a umělé inteligence.

Co dosud platilo, platit přestává. Objevují se nová paradigmata spásy, nové pojímání člověka, ale také nové chápání Boha, či lépe transcendence.

Optimismus doby osvícenské, která věřila v osobní svobodu člověka, v člověka jako jedince, nadaného lidskými právy, určeného k seberealizaci svých potencí, se ztrácí.

Především však je ohrožena myšlenka naší spoluodpovědnosti za svět, za lidi v různých koutech světa, kteří potřebují naši pomoc či solidaritu.

Zmizela či mizí však i víra ve vědu a pokrok – pandemie zničila naši důvěru v odborníky, kteří rozumí fungování světa.

Pravda přestává být hledaná, tvrdá data ztrácejí na významu.

Jednotlivec se rozpouští v mase těch, kdo se pohybují ve světě sítě. Individualita je potlačena, stává se přítěží. Objevuje se nový typ kolektivismu, který ovšem nevzniká v optimistickém očekávání budoucnosti jako ráje na zemi, ale naopak všechny myšlenky na budoucnost vytěsňuje.

Tento nový typ kolektivismu spojuje lidské bytosti do masy, jež nežije reálný život, protože těžištěm jejího života je život virtuální.

Uniformita jazyka, uniformita myšlení, uniformita banalit, uniformita přebírání jednoduchých výkladových schémat, od nichž se neočekává pravdivost, autenticita nebo funkčnost, ale jen to, že nabízejí únik.

Nic nechci řešit, ničemu nepotřebuji rozumět. Chci být spojen s druhými (a je mi jedno, zda jsou to lidé nebo algoritmy), chci se bavit, chci poslouchat hudbu, jež mi umožní nemyslet. V seriálech se chci koukat na to, jak kdesi jakési fiktivní postavy řeší své životy, abych já sám nemusel řešit nic. Oni žijí místo mě.

Naplnil se však také čas církve, která se natolik vzdálila mentalitě lidí, že se stala irelevantní, neaktuální, zbytečná.

Pohár prázdnoty přetekl.

Byl zabit poslední prorok, poslední myšlenka, poslední sepjetí s dobou a společností. Takto prostě jít dál nemá smysl.

2. PŘIBLÍŽILO SE KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ

Teprve s odstupem lze říci, kde a v jaké podobě se přiblížilo království Boží. My dnes umíme Ježíšova slova interpretovat, protože víme, kým byl a je on sám. Umíme si spojit všechny starozákonní obrazy Božího království, známe Ježíšova podobenství a víme, že on sám je Král, v němž království Boží přišlo do židovstva, mezi pohany a do lidských srdcí.

Chceme-li uvažovat o tom, v jaké podobě (a zda vůbec) se i dnes přiblížilo Boží království, musíme se pokusit o maximální nadhled.

Opět nám pomohou dějiny. V době pádu římského impéria se paradoxně Boží království přiblížilo lidem způsobem, nad nímž dnes ohrnujeme nos: spojením trůnu a oltáře. Církev se stala mocenskou institucí a ve vzájemném propojení s autoritou vládců mohla nabízet a posléze vnucovat křesťanský pohled na člověka a jeho důstojnost, křesťanskou mravnost, ale také spásu obyvatelstvu Evropy.

Humanismus nabídl znovuobjevení tělesnosti jako něčeho přirozeného a ukázal, že stát a církev jsou dva odlišné světy.

Osvícenství podtrhlo něco, na co předchozí éra zapomněla: zdůraznilo svobodu a odpovědnost jednotlivce. Individualismus znamenal možnost vytvoření osobního vztahu s Bohem. Bez osvícenství by neexistoval koncept osobní spásy, znovuzrození a osobní eschatologie.

Přiblížilo se Boží království i dnes? V jaké podobě? Vždy je k dispozici mnoho falešných mesiášů, kteří nabízejí svou verzi spásy: zbaví nás starostí, nebudeme muset myslet a nic řešit, jen když je budeme bezmezně poslouchat.

Jestliže virtuální doba odosobňuje a nabízí virtuální podobu kolektivní identity, přichází Boží království s něčím opačným: nabízí pojetí člověka zdůrazňující jeho jedinečnost jako osobnosti, kterou Bůh miluje.

Současně však přichází s možností nového zapojení člověka do společenství, v němž se uskutečňuje dynamika lásky.

V Božím království může, ba dokonce musí být člověk sám sebou. Má svůj cíl, zraje k odpovědnému lidství, uskutečňuje své dary a možnosti. Přitom však vnímá ty druhé a je schopen a ochoten se kvůli nim něčeho vzdát, je solidární, pečující, trápící se kvůli bolestem a zraněním druhých. Překračuje starost a péči o sebe a hledá způsoby, jak se postarat o ty, kdo pomoc potřebují. Vystupuje z anonymního světa sítě a přichází s podanou rukou přímo k tomu, kdo zůstal sám.

Zatímco falešní mesiášově nabízejí únik, rozptýlení a zábavu, přichází Boží království s odpovědností, utrpením a prací.

Ve své geniální dystopii Konec civilizace něco podobného vyjádřil v rozhovoru Divocha s inspektorem Mustafou Mondem spisovatel Aldous Huxley. Inspektor zde obhajuje nivelizovanou společnost, zbavenou vší individuality, jedinečnosti a různorodosti, z níž zmizely vášně i zápasy, byla vytěsněna smrt a z náboženství se stala bezzubá oslava radosti. Divoch, který si zachoval odstup od této společnosti, ale prohlédl její prázdnotu, mu namítá:

„Bůh je důvod všeho ušlechtilého, vznešeného a hrdinného. Když má člověk Boha…“

„Můj milý mladý příteli,“ pravil inspektor, „civilizace absolutně nepotřebuje vznešenost nebo hrdinství. /…/ V náležitě organizované společnosti, jako je naše, nemá nikdo příležitost být vznešený nebo hrdinný. Taková příležitost může vzniknout jen za zcela nestabilních podmínek. Tam, kde jsou války, kde dochází ke konfliktům věrnosti, kde je třeba přemáhat pokušení, kde se musí vybojovat nebo ochránit láska – tam ovšem vznešenost a hrdinství mají svůj smysl. Avšak dnes už nejsou války. Vynakládáme maximální úsilí, aby se předešlo příliš velké lásce mezi dvěma lidmi. Není tu nic takového jako konflikty svědomí. Jste predestinován tak, abyste nemohl dělat nic jiného, než co dělat máte. A to, co máte dělat, je vcelku tak příjemné a přirozeným pudům se ponechává tolik volného prostoru, že tu skutečně není žádných pokušení, která by bylo třeba přemáhat.“

Rozhovor končí neshodou. Divoch začne provokovat:

„Ale já mám nepohodlí rád.“

„My ne,“ pravil inspektor. „My máme raději pohodlné věci.“

„Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré, a chci hřích.“

„Zkrátka,“ pravil inspektor, „požadujete právo být nešťastný.“

„Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být nešťastný.“

„Nemluvě již o právu na stáří, ošklivost a impotenci; o právu na syfilis a rakovinu; o právu na hlad; o právu na vši; o právu na život v ustavičných obavách před zítřkem; o právu dostat tyfus; o právu být mučen nevýslovnými bolestmi všeho druhu.“

Dlouho bylo ticho.

„Všechna tato práva požaduji,“ pravil konečně divoch.

Inspektor pokrčil rameny: „Ať vám slouží,“ pravil.

Tuto ukázkou jsem chtěl demonstrovat, že odstranění nemocí, bolestí a smrti nemusí znamenat více lidskosti, více důstojnosti a více naplnění.

A naopak v určitém kontextu může být i to dobré a jedinečné spojeno s bolestí, utrpením a úsilím. Podle mne se to týká i Božího království.

Až se tedy objeví někdo, kdo se bude vydávat za mesiáše, ptejme se ho podobně jako sv. Martin na bolest a utrpení.

📜 Legenda praví, že když se sv. Martinovi zjevil ďábel v podobě zmrtvýchvstalého Krista, aby ho svedl, podíval se Martin na jeho ruce a nohy a zeptal se ho: „Kriste, kde jsou tvé rány?“ A když ďábel neuměl odpovědět, Martin mu řekl: „Nevěřím v Krista, který nemá rány.“

Myslím, že to platí i o skutečnosti, které říkáme Boží království.

3. ČIŇTE POKÁNÍ

Doslova „změňte smýšlení“, metanoeite. Ježíšovi současníci (a adresáti Markova textu) jsou zde vybídnuti ke změně chápání Boha a náboženství. Marek ví, že k Bohu a k plnému životu se nelze dostat snahou žít podle přikázání, ale jen spojením s Kristem.

Obrátit se znamená přestat něco dělat po staru a začít to dělat nově.

Husitský farář Ota Metyš prý říkal: „Obrátit se znamená dělat věci obráceně.“

To předpokládá rozpoznat, co mám dělat obráceně a vědomě se pro to rozhodnout. Opět je zde klíčová otázka rozpoznání různých forem prázdnoty, marnosti a falše. Pakliže mě pobyt ve virtuálním prostoru naplňuje prázdnotou (záměrně používám oxymoron, protože prázdnota je mocnost, ne absence plnosti), musím se umět tomu vzepřít, obrátit se a svůj čas začít proměňovat v událost.

💡 Chceme-li žít s vědomím smyslu, musí se náš čas vrátit k dějinnosti, což znamená, že musíme odmítnout fixní podoby lidské existence, která se odehrává ve virtuálním prostoru. Vracíme se k události a proměně.

Z nerozlišené masy uživatelů, kteří jsou připojeni, se musí oddělit ti, kteří si chtějí zachovat své vlastní jméno a udržet svou vlastní tvář. Jen ti jsou totiž schopni autentického lidského činu. Ostatní jsou součástí masy bez vlastního vědomí a konání.

Obrácení může proběhnout jen tak, že si uvědomíme cenu času.

Martin Buber řekl, že modlitba neprobíhá v čase, ale čas v modlitbě.

❓ Neplatí to i o životě?
❓ Neplatí, že život neprobíhá v čase, nýbrž čas v životě?

4. VĚŘTE EVANGELIU

Evangelium je dobrá zpráva. Pro Markovy posluchače byla evangeliem zpráva o tom, že v Kristu přichází za člověkem jako jednotlivcem Bůh. Kristus je Božím i lidským prostředníkem.

Evangelium v čase virtuality a vlády algoritmů zní vlastně hodně podobně: každý člověk je jedinečný a stojí Bohu za to, aby se jím zabýval.

Můžeš vystoupit z masy uživatelů, můžeš objevit svou zvláštnost, můžeš chtít být jiný, můžeš být jiný.

Jen ty sám jsi nositel života a pohybu. Nikdo nežije za tebe, čas kairos je tvým časem.

Naplň jej přátelstvím, láskou, sourozenectvím, rodičovstvím, synovstvím, kolegialitou, spolužáctvím, sousedstvím, naplň jej tím, že budeš synem či dcerou Boží, že budeš následovníkem a bratrem Kristovým, že přijmeš spoluodpovědnost za osud Syřanů, Jemenců, Korejců, Ujgurů a Rohingů.

Jde o tvou jedinečnost, která má potenci odolat vší nivelizaci, stádnosti a masovosti. Tomuto je třeba věřit, aby v tomto modu mohl člověk žít. A k evangeliu pro dobu zlomu patří i ujištění, že to má smysl.

5. VÝHLED DÁL

Marek vložil do dvou vět podstatu Kristova kázání: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Když tyto věty zazní, začne Marek líčit, jak si Ježíš našel učedníky a začal učit a uzdravovat.

Je-li dodnes aktuální výpověď shrnující Kristovu zvěst, mohlo by být inspirací i to, jak Ježíš začal ono Boží království demonstrovat.

❓Nevede tudy i naše cesta?
❓Neměli bychom teď přemýšlet nad tím, jak získat dnešní Šimony a Ondřeje, Jakuby a Jany?
❓A není i před námi cesta vedoucí do míst, kde se uprostřed chrámu pohybují posedlí?
❓A není naším úkolem z posedlosti je vyvést?

Přemýšlejme o tom. Prvním krokem však je přijmout skutečnost, že se naplnil čas, že se přiblížilo Boží království, obrátit se a věřit evangeliu.

Autor:  Petr Vaďura

Share on facebook
SDÍLET