Angažovanost jako křesťanská normalita

Svět je propojen a je náročné přijmout, že třeba i prostý nákup nových bot znamená pro někoho práci v nelidských podmínkách. Máme rezignovat, přestat sledovat zprávy a využívat pohodlí Střední Evropy dokud to ještě jde?
cerpani-vody-01-01

Slyšeli jste to pravděpodobně už tisíckrát:

  • Jezdit autem je neefektivní, drahé a neekologické
  • Vody je málo a podzemní zdroje jsou kontaminované hnojivy a pesticidy používanými na polích
  • Fosilní energie nepřiměřeně zatěžuje životní prostředí jak při těžbě, tak při přeměně (to znamená při spalování) na elektřinu
  • Jídlo je nekvalitní, mnohokrát stříkané, dováží se z dalekých koutů planety a celou jednu třetinu ho nakonec vyhodíme
  • Kvůli pěstování palmy olejné se kácí lány pralesa, který je domovem tisíců druhů zvířat, a ty jsou tak na pokraji vyhynutí
  • Odpadů v oceánu je tolik, že v podstatě tvoří samostatný světadíl, a mnoho vodních živočichů umírá s plným břichem plastu
  • Ledovce tají a teplota na Zemi se zvyšuje rychleji, než jsme si dokázali v tak krátkém čase představit

Jsme první generace lidí, kteří na vlastní kůži pocítí vliv změny klimatu. Zároveň jsme poslední generace, která s tím může něco udělat.

Pokud nechceme před těmito událostmi zavírat oči a pokud bereme svůj vztah ke stvoření vážně, máme nelehký úkol. Je zapotřebí vědomě omezovat svoje pohodlí, dobrovolně nevyužívat všeho toho, co máme (zatím) k dispozici.

Pokud tedy takové rozhodnutí udělám, je velmi pravděpodobné, že:

  • omezím své jízdy autem
  • ztlumím topení a vezmu si svetr
  • budu nakupovat tzv. bezobalově (na váhu do vlastních nádob, tzv. zero waste)
  • budu samozřejmě třídit odpad (to je skoro trapné vůbec zmiňovat)
  • omezím spotřebu masa nebo se stanu vegetariánem
  • budu omezovat své cesty letadlem
  • budu nakupovat ekologické čistící prostředky (ideálně znovu do vlastních nádob a na váhu)
  • budu ve sprše kratší dobu a při čištění zubů vypnu vodu
  • budu nakupovat z druhé ruky
  • budu opravovat to, co ještě opravit jde

I přes tyto osobní oběti se však nevyhnu dalším zprávám o ekologických katastrofách. Svět je (někdy až zoufale) propojen a je velmi náročné přijmout, že prostý můj nákup nových bot znamená pro někoho na druhém konci světa práci v nelidských podmínkách, hodně daleko od směrnic a zákonů na ochranu zaměstnance.

Je to frustrující a protivné (já si chtěla přeci jen koupit boty, nechtěla jsem nikomu ubližovat) a často je to také důvod, proč nakonec svůj zrak upřu jinam. Té zodpovědnosti je zkrátka příliš. A i když se budu snažit, jak chci, ve velkém měřítku se moje snaha často zdá být zcela marná.

Co s tím?

Mám tedy rezignovat, přestat sledovat zprávy, a dokud to půjde, ještě využívat pohodlí Střední Evropy?
Nebylo by mi nakonec takhle líp?

A tady právě narážím. Dostávám se k otázce osobní odpovědnosti. Jaký bude můj život tady? V mém kontextu, do kterého jsem se narodila. Pokud se nad tím zamyslím jen na chvilku, musím si přiznat, že můj život v blahobytné Střední Evropě je výhra. Výhra, ale také úplná náhoda (z lidské perspektivy), protože já jsem se o to nijak nezasloužila. Bylo do mě evidentně na začátku hodně investováno. A každý neměl to štěstí (lidé v Jemenu jsou mi nyní svědkem).

Jak s tímto dluhem tedy naložit?
Vzdám se svých privilegií, nebo jich využiju?
Mám, nebo nemám prostor spotřebovávat zodpovědně (tedy především míň, s menší ekologickou a sociální stopou)?

 

I když se snaha jednotlivce zdá jakkoli pošetilá, je tomu právě naopak. Když budu totiž ve své spotřebě zodpovědná já, stanu se součástí něčeho, co by sociolog nazval změnou diskurzu – příběhu, který se obecně považuje v dané společnosti za normální.

Postupně bude pro mě zcela normální, že budu chtít nakupovat bez obalů a budu takové obchody vyhledávat. Například. Budu volit strany, pro které je pokorný vztah k přírodě stejně důležitý, jako jejich sociální politika či podoba daní. Například.

znečištění vzduchuJinými slovy — pokud změním svůj způsob přemýšlení, pokud se obrátím a pokud nás postupně bude takových přibývat, vznikne postupně jiná poptávka ve veřejném prostoru a bude normální, že například po velkých společnostech, které jsou zdrojem největšího znečištění, budeme jako stát požadovat používání vyspělejších a ekologičtějších technologií.

A i když se to na začátku zdálo marné, změna vzešla nikoli shora, nýbrž od jednotlivce, ode mě.

Kdo už jiný než křesťané – sůl země – by se měl této proměny příběhu zhostit především?

 

Autor: Mariana Synková
Zdroj: časopis Slovo a život 2018/04