Vychovávat k poznání

Co vkládáme do paměti ve světě zaplaveném informacemi? Kapacita lidského mozku je limitovaná. Na čem záleží?
dva v uličce

VYCHOVÁVAT K POZNÁNÍ

O osobnost je možné pečovat a podporovat ji, k charakteru je možné vychovávat a je to povinnost.

(Martin Buber, Řeči o výchově)

 

Z kauzálního pohledu (příčina – následek) je vzdělání předstižné – připravuje člověka na svět, který teprve nastane. Vstupujeme do éry nových revolučních technologií. Člověk bude muset reagovat na nové situace, proměněné prostředí a na jiný charakter práce. Zdálo by se, že nově nastupující čas promění samu podstatu vzdělávání.

Stačí však změnit úhel pohledu. Stejně jako tvar stromu nahlížíme jinak při pohledu ze shora a jinak, když se díváme z boku, bude se i vzdělávání jevit jinak, opustíme-li kauzální hledisko bezprostředního účelu (svět obživy) a pohlédneme-li na věc teleologicky (teleos = cíl) — tj. z hlediska celkového smyslu.

S překvapením shledáme, že hlavní konstrukční pilíře vzdělávání zůstávají po celou dobu existence lidstva nezměněny.

Už jsme zapomněli, že znalosti celých generací byly v minulosti předávány výlučně z paměťové stopy

Učení „nazpaměť” má v současnosti převážně negativní příznak. Už jsme zapomněli, že znalosti celých generací byly v minulosti předávány výlučně z paměťové stopy.

Je veliký rozdíl mezi tím, co si pamatujeme a máme důvěrně uloženo (třeba tak, že to zpaměti zarecitujeme), a mezi tím, co tušíme, protože jsme o tom někdy něco četli nebo to slyšeli.

Pokud máme „text“ (dnes bychom řekli „informaci“) v paměti dostatečně zapsaný, je jako matrice připraven pro rozhodující fázi vzdělávacího procesu, kterou je poznání.

Určitá životní situace způsobí, že se informace uložená v paměti aktivuje „rozsvítí” — a poznání, k němuž nazrály okolnosti konkrétního života, obohatí významem tuto dosud latentně fixovanou paměťovou stopu.

Příkladem může být vědecký objev, který se dle častých osobních svědectví odehraje jakoby náhodou, na zcela nepředvídatelném místě a zdánlivě mimoděk. Vždy mu však předchází intenzivní studium, hloubání a zaměřená pozornost.

 

Podobný vhled známe i z obyčejných žitých situací, kdy člověku náhle v určité souvislosti vytane na mysli verš, lidové rčení nebo biblický apokryf, kterému náhle nově porozumí.

 

Přemostění mezi slovem a smyslem se děje prostřednictvím imaginace — představivosti. Uskutečňuje se jako p o z n á n í, které proměňuje člověka i svět.

 

JAKÝ „TEXT“ VŠAK DO PAMĚTI VKLÁDÁME VE SVĚTĚ INFLACE INFORMACÍ?

Mnohost ucházející se o naši pozornost je nedozírná, zatímco kapacita lidského mozku je limitovaná. Tady nově naléhavě povstává tradiční úloha Učitele — ať už pod tímto pojmem míníme jakéhokoliv průvodce na cestě poznání, je-li věrohodný. Jeho doporučení pomáhají k orientaci a důvěra a nadšení žáka spustí motivaci k zapamatování.

Kromě memorování existuje totiž více cest, jak učinit informace paměti důvěrné.

Jednou z nich je uchvácení pozornosti na základě emocionální vazby. Prostřednictvím osoby s přirozenou autoritou se lze „naučit mystériu osobního života, přijímat Ducha„, jak by vyjádřil Martin Buber, jehož myšlenky v téměř 100 let starých esejích o výchově znějí i dnes velice živě.

Ano, bude to vždy živý člověk, který bude nezastupitelný jako prostředník poznání, ve škole, v rodinách, v životě vůbec.

Pedagogicky plodným není pedagogický úmysl, ale pedagogické
setkání

(Martin Buber, Řeči o výchově)

SVĚT SE PROMĚŇUJE, PODSTATA ČLOVĚKA TRVÁ

Stále platí, že je třeba:

  • kultivovat svoji pozornost a cit
  • cvičit se v koncentraci
  • mířit k hlubšímu poznání, byť by to bylo na úkor mnohosti
  • zůstat vnitřně svobodný a otevřený pro imaginaci
  • hledat a nacházet věrohodné učitele

 

Jsou to předpoklady, s nimiž vzděláváním můžeme dospět k poznání. A to je naděje.

Autor: Renata Šindelářová
Zdroj: časopis Slovo a život 2018/03