Zralost, dospělost, normálnost, duchovnost

Náš život spěje od narození ke smrti a je neustávající přípravou pro zralost, dospělost, normálnost a duchovnost. Radost postavená na zralosti je nejčistší, radost opírající se o dospělost je nejpevnější, radost pramenící v normálnosti je nejhlubší a radost oduchovnělá je nejbohatší. Co tím myslíme?
starý muž

Žákovi, který se stále modlil, mistr řekl: „Kdy už se konečně přestaneš opírat o Boha a postavíš se na vlastní nohy?“ Žák užasl.
„Vždyť právě ty jsi nás učil hledět na Boha jako na Otce!“
„Kdy se dovtípíš, že otec není někdo, o koho se můžeš opírat, ale někdo, kdo tě z toho tvého sklonu pořád se někoho držet vysvobozuje?“

(Anthony de Mello, SJ: Minutová moudrost)

JAK VYPADÁ „ZRALÝ“ ČLOVĚK?

Pojem zralosti obsahuje v sobě připravenost pro něco. Zralý jedinec je tedy připraven pro život v celé jeho šíři i hloubce, pro různé životní situace. Takové chápání napovídá, že půjde pravděpodobně o dosti obsáhlé požadavky, které by měl stav zralosti splňovat.

Zjednodušíme si je na pět základních oblastí:

Zaprvé Zralost rozumová – jde o schopnost soudného uvažování, o určitý rozhled po světě, jenž zahrnuje zkušenosti ze společenského života, včetně schopností samostatného utváření vlastních názorů, které jsou stálé a zdůvodněné, v neposlední řadě jde také o sebepoznání a sebepřijetí.

ZadruhéZralost citová – v ideálním případě jde o takové vyzrání citového života, které umožňuje člověku žít bohatými city, přičemž však dokáže tyto city také zvládnout a nenechá se jimi smýkat (citově zralý člověk se dokáže přiměřeně radovat i rmoutit, není náladový, vytváří si stálé citové vazby a zájmy).

ZatřetíZralost společenská – jde o schopnost přizpůsobit se společenskému prostředí, zařadit se do různých skupin a  společenství; je to také dovednost pohybovat se ve společnosti, mluvit s lidmi, navazovat s nimi kontakt a spolupracovat.

ZačtvrtéZralost morální – představuje vyspělost mravního vědomí, tj. schopnost uvědomělého a samostatného morálního hodnocení vlastního i cizího chování, přirozenost projevu (chovat se mravně z vnitřního přesvědčení, ne proto, že se právě nikdo nedívá anebo že by při nedodržení morálních požadavků následoval trest).

ZapátéZralost kulturní – tato složka osobní zralosti je nejsložitější a nejhůř hodnotitelná. Především jde o osvojení si kulturních hodnot, norem a ideálů společnosti a národa, v němž jedinec žije. To neznamená, že musí se vším souhlasit, že tím ztrácí svou osobnost.

Jde o znalosti, schopnost nakládat a pracovat s kulturními hodnotami a další požadavky, které patří do široce vymezeného okruhu kultury a mezilidských vztahů. V této souvislosti je možno hovořit i o kulturní úrovni člověka.

KDY JE ČLOVĚK DOSPĚLÝ?

Jestliže dokáže odpovědět na otázky, jež se týkají jeho osoby:

KÝM, ČÍM, KDE, S KÝM, JAK, PROČ

Kým❓
Kdo jsem, co chci, co dokážu, čeho jsem schopen?
Jak se prožívám, znám a hodnotím?
Mám se rád a smířil jsem se se svými přednostmi i nedostatky?

Čím❓
Jaké mám vzdělání a povolání?
V jakém zaměstnání bych chtěl působit, co bych chtěl dělat?
Jsem spokojen se svou prací?

Kde❓
Kde chci žít?
Které zemi dávám přednost?
Zda městu či venkovu, má-li to být oblast přímořská, horská, nížinná; jaké klima?
Chci bydlet v podnájmu, ve vlastním bytě či domě?

S kým❓
Dávám přednost životu bez partnera nebo se chci oženit/vdát?
Koho si vyberu jako svého životního partnera, jaké by měl splňovat požadavky?

Jak❓
Který životní styl se mi líbí, jak chci trávit své osobní volno, rodinné chvíle, jakou mám rád dovolenou, dávám-li přednost sportu či kultuře nebo obojímu?
Co mi stačí ke spokojenému životu?

Proč❓
Mám představu o smyslu života?
Proč se snažit?
K čemu je všechno utrpení?
Co má v životě cenu a za co stojí bojovat?

DESATERO DOSPĚLOSTI

Být dospělý znamená:

✔️ Být zralým člověkem ve smyslu výše uvedených rovin zralosti (rozumové, citové, společenské, kulturní a mravní).

✔️ Být připraven odpovědět si na otázky „kým, čím, kde, s kým, jak a proč?“ Tyto odpovědi prakticky uskutečňovat ve svém životě.

✔️ Být samostatný: nezávislý na rodičích v jakémkoli ohledu, dokázat se postarat sám o sebe, případně také o jiné lidi, zejména o děti, umět samostatně hospodařit, mít svůj byt nebo příbytek oddělený od rodičů.

✔️ Být aktivní a společensky zaměřený: mít vlastní záměry, nápady, iniciativu, zajímat se o jiné lidi, být ochoten a umět jim pomoci, ať už jde o vlastní rodinu nebo o přátele či širší společenství.

✔️ Být cílevědomý a plánovitý: mít cíle a plány do budoucna, které jsou ovšem realistické a uskutečnitelné, nežít jen současností, i když ta by se zase neměla odsunovat na úkor budoucnosti, tedy umět „žít naplno“.

✔️ Být schopen přijímat intimitu různého druhu: pěstovat přátelské vztahy, chovat se bez zábran a plachosti k druhému pohlaví, být vyrovnán se sexualitou, chovat se přirozeně v rodině, zejména respektovat své děti, umět navazovat dlouhodobé a hluboké vztahy.

✔️ Být zaměstnán pracovní činností (samostatnou nebo u jiné firmy), která jej činí existenčně soběstačným, a mít k ní zodpovědný postoj. Za takovou činnost – byť chybí požadavek finanční soběstačnosti – pokládáme také vysokoškolské nebo jiné kvalifikující studium.

✔️ Být schopen spolupracovat, vyhnout se zbytečným konfliktům, přijmout kompromis, podřídit se vedení anebo naopak v případě nutnosti vést jiné.

✔️ Být s to trávit volný čas o samotě stejně jako s přáteli a známými, méně často s rodiči, ke kterým má přesto dobrý vztah, má je rád a váží si jich.

✔️ Být neustále ochoten pracovat na sobě, dbát o svůj duchovní růst, obohacení života a osobnosti, stejně jako pomáhat k tomu svým bližním.

dospělý člověk

Jak vidno, zralost a dospělost spolu dosti úzce souvisí. Ve skutečnosti se setkáváme s mnoha lidmi, kteří jsou považováni nebo sami sebe považují za dospělé, přitom však ještě nedozráli a ani nedospěli.

Můžete najít dospělou osobu ve dvaceti a nedospělou v padesáti letech a také naopak, což bývá pochopitelně častější.

NORMÁLNOST

Další pojem, o němž byla zmínka, je normálnost. Je to velmi složitý pojem a lze se na něj podívat z různých stran. Zde jej budeme chápat jakopředpoklad pro uzrávání a vyspívání zdravé osobnosti, která se dokáže radovat ze života a „žít naplno“.

Jaký je „normální člověk“? Budeme jej charakterizovat následujícím desaterem:

🟦 Vnitřní spokojenost
Jednou z nejjednodušších vlastností normality je poměrná spokojenost. Říkáme „poměrná“, protože nikdy nemůže být naprostá, což je zase správné. Určitá mírná nespokojenost je na místě a žene nás kupředu, k různým činnostem. Vnitřní spokojenost vede k vnitřnímu klidu, k uspokojivému fungování naší mysli. V jejím rámci lze zplna vychutnat každou radost.

🟦 Totožnost vlastní osobnosti (identita)
Vědomí totožnosti sebe sama vede k přijetí vlastní osoby, pohlaví, národnosti, státní i církevní příslušnosti a podobně. V tomto ohledu vyrovnaný jedinec ví, kdo je, a tím, kým je, také být chce.

🟦 Soudržnost osobnosti (integrita)
Normální osobnost je uspořádaná, vyrovnaná a přizpůsobená svým možnostem a schopnostem. Její myšlenky a city spolu souvisí, neprožívá vážné rozpory, není rozhozená ani rozložená,  či jak to jednoduše říci. Cizích pojmů by bylo po ruce mnoho, ale chceme se jim vyhnout.

🟦 Samostatnost, svébytnost (autonomie)
Normální jedinec je sám sebou v tom smyslu, že není závislý na nikom a na ničem. Sám a svobodně se rozhoduje, co bude dělat, a pak to dělá přirozeně, bez postranních tlaků, bez křečovitosti. Svébytnost je zárukou jedince proti vnějšímu ohrožení. Je to určitý val, přes nějž nemohou proniknout rušivé, škodlivé či jinak ohrožující vlivy z okolního světa. To neznamená, že nejsou vnímány a uvědomovány.

🟦 Správné vnímání skutečnosti
Realistické vnímání skutečnosti zahrnuje její pravdivý smyslový odraz ve vědomí, jenž není nijak znetvořen zásahy, jako jsou například iluze, smyslové klamy a další.

🟦 Správné sebepoznání, sebeprožívání a sebehodnocení
Normální, psychicky zdravá osobnost má skutečnosti odpovídající sebepoznání svých schopností a osobních vlastností (alespoň z větší části), prožívá se a hodnotí sama sebe podle pravdy. Nijak se nenadhodnocuje, ale ani nepodceňuje.

🟦 Schopnost překonávat překážky (frustrační tolerance)
Schopnost překonávat překážky na cestě k cíli, uplatnění vůle a rozumných postupů jsou důležité předpoklady úspěšného směřování k vytčeným cílům. Charakterizuje zdravé a silné individuum, podobně jako následující odolnost.

🟦 Odolnost proti zátěži (stresová tolerance)
I když je tato odolnost závislá na mnoha podmínkách, normální jedinec dokáže do určité míry snášet také zátěž (ne však donekonečna). Je-li ovšem zátěž silná a dlouhodobá, nevydrží ji ani tzv. normální člověk.

🟦 Přijatelné společenské přizpůsobení (adaptabilita, sociální adjustace)
Přizpůsobivost chování člověka hodnotíme ve vztahu k danému společenskému prostředí. Takový člověk se dostává málo do konfliktů, pokud ano, umí je řešit a snaží se vždy domluvit.

🟦 Uspokojivé sebeuskutečnění (seberealizace)
Pojem seberealizace vychází z představy, že každý lidský jedinec má určité osobní nadání, tj. souhrn tělesných a duševních předpokladů, které se mají v jeho životě rozvinout a uplatnit.

žena ve fabrice

DUCHOVNOST

Konečně dospíváme k duchovnosti, o níž lze říci málo konkrétních věcí. Je to schopnost žít, vidět, vnímat, přemýšlet, rozvíjet různé fantazie a podobně nezávisle na materiálním bytí, tj. konkrétně v oblastech umění a kultury, filozofie, náboženství, mystiky a tak dále.

„V duchovním vývoji člověka jsou tři stadia,“ řekl mistr. „Tělesné, duchovní a božské.“
„Jaké je tělesné stadium?“ zeptali se dychtiví žáci.
„To je stadium, kdy stromy vidíte jako stromy a hory jako hory.“
„A duchovní?“
„Když má někdo do věcí hlubší vhled – stromy pak už nejsou stromy a hory nejsou hory.“
„A božské?“ „Ach, to je osvícení,“ pravil mistr s potlačovaným smíchem. „Ze stromů se opět stávají
stromy a z hor hory.“

(Anthony de Mello, SJ: Minutová moudrost)

Autor: Jiří Kulka
Zdroj: časopis Slovo a život 03/2020

Autor je klinický psycholog a psychote rapeut, působí ve společnosti ARCANA

Share on facebook
SDÍLET