Co je to vlastně virtuální realita?

Univerzální definice říká, že „virtuální realita je technologie, která umožňuje uživateli komunikovat s počítačem simulovaným prostředím reálného nebo imaginárního světa se snahou o maximální obklopení uživatele virtuální realitou. Kde se člověk může s virtuální realitou setkat? Na otázky Petra Vaďury odpovídá profesor Pavel Hošek.
virtuální realita

Univerzální definice říká, že „virtuální realita (dále jen VR) je technologie, která umožňuje uživateli komunikovat s počítačem simulovaným prostředím reálného nebo imaginárního světa se snahou o maximální obklopení uživatele virtuální realitou.

Navíc je zde vždy určitý stupeň interakce. Dotyčný může vytvářet věci, pohybovat se nebo nějakým způsobem spolupracovat s grafickým prostředím.

Jde o vytváření zejména vizuálního, ale někdy i sluchového a hmatového zážitku budícího subjektivní dojem skutečnosti pomocí různých zařízení připojených k výpočetní technice, která realistické vjemy pro uživatele generuje.“

Nevím, jak moc je tato definice na první přečtení srozumitelná, protože je poměrně komplikovaná. Pavle zkus to tedy ještě nějak přežvýkat, aby bylo jasno, kde se člověk může s virtuální realitou setkat.

Názorné přiblížení virtuální reality, kterou dnes dokáže úžasnými prostředky modelovat výpočetní technika, je docela jednoduchý experiment z oblasti divadelnictví. Některým teoretikům divadla se před lety zdálo, že by bylo dobré, kdyby diváci v okamžiku, kdy v ději začne pršet, zakusili prostřednictvím jednoduchých technických opatření deštík doslova na svých tvářích. Případně když je ve hře důležitá vůně nebo jiný čichový vjem, aby byl tento vjem divákovi pomocí jednoduché techniky zprostředkován. Diváka tak v divadle neoslovuje pouze zrak a sluch, ale pokud možno i ostatní smyslová čidla, čímž se jejich zážitek stupňuje.

S VR je to podobné. Člověk si nasadí zvláštní zařízení, které mu umožní vidět simulovanou skutečnost trojrozměrně leckdy i s využitím čichu, sluchu, hmatu i chuti. Je zřejmé, že takový zážitek je neobyčejně intenzivní. Dalo by se dokonce říct, že převážná část problému s VR souvisí právě s intenzitou tohoto prožitku. Bývá totiž tak silný, že pro některé lidi je skutečnější než skutečnost. Jenomže tak tomu samozřejmě není.

Technologie umožňující modelování situací se vedle zábavních a volnočasových využití používá ve vojenství, při nácviku pilotování letadla nebo řízení motorového vozidla

V autoškole se už několik desetiletí používá tzv. trenažer, což je velmi jednoduchá verze virtuální reality. Má tu nesmírnou výhodu, že když při nácviku jízdy narazím do zdi, nijak si tím neublížím. Stejně jako když se studenti medicíny učí ve virtuální realitě operovat části lidského těla, nemá jejich pochybení fatální následky pro pacienta, protože se fakticky o žádný reálný chirurgický zákrok nejedná.

Velké výhody VR spočívají tedy v tom, že jejím prostřednictvím můžeme bez rizika provádět nácvik různých úkonů v oblastech, u nichž by v reálu mělo pochybení neblahé následky.

Jak se VR využívá v armádě?

Při nácviku operací, které v reálu vyžadují rutinní jednání. Člověk nemůže trénovat náročnou válečnou situaci tak, že si ji nějak psychicky navodí. Prostřednictvím VR se však vojáci i velící důstojníci ocitají v situacích, které po nich vyžadují rychlé rozhodování, strategické uvažování a náležité reakce. Musí jednat rutinně, nesmí být ovlivňováni panikou nebo stresem.

A zase zde platí, že případné chyby nemají fatální následky. Stejně tak si může nějaká zásahová jednotka nacvičit přesný a na setiny vteřin naplánovaný zásah.

Prostřednictvím VR lze vymodelovat budovu, do které je třeba vniknout, příslušníci jednotky vidí, jak je v ní rozmístěn nábytek, kde jsou dveře, mohou určit, jakým způsobem se v ní budou pohybovat, kdo koho uvidí, když udělá dva kroky dopředu nebo čtyři kroky dozadu.

Tohle všechno je možno si téměř dokonale nacvičit ve virtuálním prostoru, kde to však vše vypadá „jako doopravdy“. Když pak takto nacvičená operace probíhá, je mnohem větší naděje, že bude úspěšná.

Kde se ještě kromě armády a lékařství VR používá?

Asi nejvíce ve volnočasových aktivitách. Tam také narážíme na sporný a dvojznačný rozměr účinku VR. Pokud se totiž vnoříme do VR dobře udělané interaktivní počítačové hry, která silně stimuluje adrenalin, můžeme se snadno stát na této hře závislí. Citové pouto anebo blažený pocit vyvolaný VR mohou být tak silné, že hra člověka začne bavit víc než jeho vlastní život.

Pak ve VR může trávit čas, který by měl trávit se svými blízkými nebo prací.

VR je tedy nebezpečná právě proto, že je tak úspěšná a opravdu dokáže velmi účinně obsloužit všechny naše smysly. Simulace reality pak fakticky soupeří s mnohem méně zajímavou a dobrodružnou realitou našich všedních dnů, a stane se tak prostředkem úniku.

Slovní spojení virtuální realita můžeme používat jak doslovně, tak metaforicky pro naše přebývání v kyberprostoru vůbec. Jak se liší metaforické užití od toho faktického?

Metaforické užití je mnohem širší a mnohem rozšířenější. Sousloví „virtuální realita“ často používáme, aniž máme na mysli skutečnou VR.

Když někomu řeknu: „Ty žiješ ve virtuální realitě,“ myslíme tím, že ten člověk žije v iluzi, ve fikci, že podléhá klamu, že se ocitl v nějaké bublině, která mu filtruje skutečnost zkresleně.

„Virtuální“ je pak ta jeho realita v tom smyslu, že neodpovídá skutečnosti. Tohle je velmi obvyklé metaforické pojetí onoho sousloví.

Existují nějaké výzkumy, které by popsaly důsledky našeho přebývání ve virtuálním světě?

Určitě ano. Intenzivně se prospěšnými i problematickými účinky dlouhodobého výskytu v kybernetickém prostoru zabývá kyberpsychologie. Ponoření do kybernetického prostoru se dnes týká stále většího počtu lidí a pro mladou generaci je něčím samozřejmým. Mysl dětí a mládeže je zásadně spoluutvářena prostředím internetu a kyberprostorem, což má kladné i záporné či minimálně sporné důsledky.

Tak např. se mluví o degeneraci paměti a o digitální demenci, tedy o účincích tohoto pohybování se v prostředí internetu, které nepřeje dlouhým větám, dlouhým textům a textům vůbec, zatímco upřednostňuje obrazy.

Samozřejmě všechny tyhle způsoby sdělování informací mají vliv na jejich obsah. Skutečnost se bezděky zkresluje nebo se z ní vybírá jenom nějaká její část. To může být nevinné, ale může to samozřejmě nabývat i neblahých podob.

Ty sám působíš jako profesor na vysoké škole. Pozoruješ v průběhu své kariéry proměnu studentů? Máš pocit, že se u nich něco mění v souvislosti s tím, o čem se zde bavíme?

Rozhodně ano a ty změny jsou, jak už to bývá, pozitivní i problematické. První nápadná a vlastně velmi dobrá skutečnost, která souvisí s vystaveností dnešních mladých lidí internetovému prostředí, je jejich vynikající znalost angličtiny, která je nesrovnatelně lepší, než byla třeba před deseti lety.

Fakt, že dnešní devatenáctiletí mladí lidé skoro všichni plynně hovoří anglicky, souvisí s tím, že spousta toho, o co mají na internetu zájem, je v angličtině, ať už se jedná o hudbu, filmy, seriály atd.

Na druhou stranu ubývá studentů, kteří mají ve věku devatenácti let návyk pravidelně číst knihy. Oni sice čtou, ale většinou pouze krátké texty zprostředkované internetem, zatímco z knihy se stává ohrožený druh. Pro vysokoškolské studenty je to nevýhoda, zatímco knihomolové, kteří jsou zvyklí číst, jsou na tom při studiu lépe.

Vraťme se ještě k virtuální realitě jako takové. Dočetl jsem se, že může měnit lidské postoje.
Na Palackého univerzitě v Olomouci proběhly experimenty, během nichž docházelo k proměně negativních postojů lidí k různým minoritám. Prokázalo se, že i lidé s rasistickými postoji mohou na základě práce s VR změnit své názory. Ve virtuálním prostředí se totiž člověk může proměnit, může být mužem nebo ženou, může změnit svůj věk a také svou příslušnost k nějakému etniku.
Jestliže se tedy člověk s rasistickými tendencemi stane ve VR např. Romem, začne měnit své postoje k různým sociálním situacím souvisejícím s tímto etnikem. Výzkumy ukazují, že po návratu do skutečné reality pak rasistické postoje nebo averze a předsudky mizí.
My všichni máme prostřednictvím internetu přístup k nekonečnému zdroji informací a každý z nás může získat přístup k mnoha různorodým poznatkům.

Proměňují se díky tomu naše ustálené předsudky či fobie?

Proměňovat se mohou, ale nemusí. Je skvělé, když si mladí lidé na vlastní kůži vyzkouší, jaké to je mít jinou barvu pleti, a zakusí něco, co je předmětem jejich předsudku.

Jenomže k účasti na těchto experimentech musí dát člověk souhlas. A proč by to dělal? To by musel chtít své postoje podrobit revizi. A to chce málokdo z nás.

A tak ani brouzdání na internetu nenabourá předsudky, které máme. Internetové prostředí nám totiž pouze vrací jakousi ozvěnou to, co odpovídá historii našeho dosavadního klikání. Vyhledávače si dlouho pamatují naši historii. Poznáme to podle toho, že když jsme někdy projevili zájem o určitý produkt, na obrazovce se nám dlouhou dobu objevují nové a nové nabídky podle hesla „mohlo by vás zajímat“.

Takto fungují i sociální sítě, např. YouTube, takže se postupně ocitáme v jakési bublině, která odpovídá tomu, o co jsme se dříve v internetovému prostředí zajímali. Pokud jsme hledali informace o neziskových organizacích pomáhajících v Africe, získáme snadno pocit, že jich je téměř nekonečné množství a že celý svět se ničemu jinému nevěnuje než pomoci Africe. Pokud nás zajímají znepokojivé projevy extremismu, začnou se nám na obrazovce objevovat četné důkazy toho, že je ho všude kolem spousta a že se jedná o velmi důležité téma.

Náš mozek funguje stejně jako před staletími, a proto to, co vidíme často, považujeme za významné, důležité a závažné. Tím jsou posíleny všechny naše předchozí předběžné názory a přesvědčení, takže jsme v nich jen utvrzováni. Z toho důvodu má kybernetický prostor internetového prostředí poměrně malou šanci změnit naše názory a postoje.

Odlišné pohledy na danou věc k nám často ani neproniknou, protože nepatří do bubliny, v níž se pohybujeme. Dostupnost informací je tedy sice vynikající přínos internetu, ale většina z nich k nám nepronikne, a pokud ano, postrádáme kritéria výběru. Ty, které by naše stávající po stoje mohly proměnit, se k nám pak většinou nemají šanci dostat.

Co člověka na VR láká a co mu VR dává?

VR dokáže neuvěřitelné věci, které ještě nedávno nebyly vůbec představitelné. Předně dokáže člověku nabídnout tak silný zážitek, že přebíjí skutečnost světa vezdejšího. Nebo to tak alespoň nějakou dobu může vyznívat. A jelikož člověk hledá nejenom zábavu, ale také povzbuzení a uspokojení hlubokých existenciálních potřeb duše, může to dočasně prostřednictvím VR nalézt.

Může spatřit nové možnosti rozvíjení vlastní tvořivosti. To souvisí i s tím, že nemusí být jen pasivním příjemcem, ale je často zván, aby VR aktivně spoluutvářel jako jeden z jejích aktérů. Může zde navazovat vztahy a vstupovat do kontaktu s druhými lidmi, kteří mají podobné zájmy.

Problémem však je, že virtuální vztahy nejsou skutečné vztahy. Partner, s nímž vstoupím virtuálně do vztahu jako se čtyřiadvacetiletým mládencem, může ve skutečnosti být pětasedmdesátiletá důchodkyně. Fasáda jakéhokoli profilu může být virtuální, fiktivní, falešná, což vede k tomu, že od VR většinou nedostanu nasycení těch nejhlubších potřeb své duše. To totiž bytostně souvisí se skutečnými vztahy a skutečnými lidmi

Pokud bude VR úspěšně naplňovat náš volný čas svou zajímavou nabídkou, může nás zároveň uvádět do izolace a fakticky omezovat míru skutečné interakce mezi reálnými lidmi. A v tom spočívá největší úskalí VR.

Před mnoha lety napsal Stanisław Lem román Futorologický kongres. Nemluví v něm sice ještě o VR, ale pojednává o světě, v němž jsou lidé uváděni do fiktivní skutečnosti pomocí jakési chemické látky. Děje se tak z toho důvodu, že v normálním světě se už nedá žít, jelikož je zničen a vyčerpaly se všechny jeho zdroje. Lidstvo vymírá, ale neví o tom. Nevytvořil zde Lem obraz budoucnosti, která nás čeká? Jen místo chemikálií budou fungovat masky zprostředkovávající VR.

Věřím tomu, že ne. Jestliže je lidská duše disponována k tomu, aby žila ve skutečných vztazích se skutečnými lidmi a aby život i s jeho krizemi brala jako výzvu, začne dříve nebo později bezpečná zóna či zátiší VR narážet na pocit prázdnoty, který bude způsoben tím, že to prostě není doopravdy.

Člověk nemůže být šťastný, když všechny jeho potřeby obsluhuje pouze robot nebo nějaká byť úžasná technologie. K lidství bytostně patří vztahovost k druhým lidem.

Ta prázdnota, která se nás bez ní zmocňuje, je vlastně blahodárná, protože nám ohlašuje, že něco není v pořádku. A nakonec může být právě ona tím účinným faktorem, který člověka zvedne ze židle, odlepí ho od počítače nebo chytrého telefonu a pošle ho mezi lidi. Tam samozřejmě může narazit, protože mezilidské vztahy jsou složité, ale vždy jsou skutečné. Proto jenom v nich je možno vyhlížet naplnění lidského života a uspokojení lidského srdce. Potřebujeme skutečné lidi a opravdovou skutečnost. Proto VR nenahradí skutečnou realitu, byť ji může nějakou dobu simulovat. Dočasně to může být dokonce i užitečné, ale úplně ji nahradit nemůže, protože my jsme skuteční, ne virtuální lidé.

Má Bůh svrchovanost i nad VR?

K lidskému životu patří také vztah k Tajemství, které nás nekonečně přesahuje a kterému říkáme Bůh. A je-li Bůh stvořitelem vesmíru a pánem dějin, je také zárukou skutečnosti reality.

Znamená to, že kdykoli technologie využívající VR přijde s jakkoliv skvěle simulovanou a imitovanou skutečností, nijak to nezruší ani nepřebije skutečnost světa vezdejšího, skutečnost, ve které se potkáváme jako lidské bytosti.

Já věřím tomu, že Boží stopa v lidském nitru, to, že všichni nějakým způsobem hledáme smysluplné naplnění svého života, které bytostně souvisí se vztahy k druhým lidem, je největší ochranou před chapadly VR.

Tento svět je sám o sobě voňavý a krásný a já si nemyslím, že bychom ho měli opouštět ve jménu byť i lákavě nasimulované a namodelované VR. To je naděje uhlířské víry. A chceme-li se se na lidský život dívat moudře, máme se na něj dívat, jak říkal Masaryk, z hlediska věčnosti.

Autor: Petr Vaďura
Zdroj: časopis Slovo a Život 01/2020 | rozhlasový pořad Spirituála

Prof. Pavel Hošek působí na Evangelické teologické fakultě UK, kde vede katedru religionistiky. Rozhovor vznikl pro pořad Českého rozhlasu Vltava Spirituála.

Share on facebook
SDÍLET