Buona sera

V dnešní době je velkým příkladem občansky odpovědné angažovanosti papež František, který v podstatě činí a říká to, co by mělo být na půdě církve i společnosti jako celku ve vztahu k pravdivému řádu věcí naprostou samozřejmostí. Je zde tedy nezpochybnitelná autorita, která drží slovo. To je velké a převratné, zejména v kontextu katolické církve.
pope-rome

VYJASNĚNÍ POJMŮ A VÝCHOZÍ SITUACE

Angažovanost je především stavem lidské mysli ve spojení s duchovní ctí a konáním ve prospěch obnovy společnosti. V tom smyslu, pokud se neděje angažovanost, neděje se ani občanská společnost a neděje se především duchovní stav společnosti.
Nemám dostatek příslušného odborného vzdělání, abych to mohl teoreticky interpretovat, ale mohu se pokusit o malou úvahu vycházející z mé osobní činnosti v době komunistického totalitního zřízení.

Smysl slova „angažovanost“ totiž může být i naprosto protikladný tomu, co jsme uvedli.

Angažovat se totiž lze jak v prosazování pravdy a dobra, tak i lži a zla. Toho jsme v poslední době svědky v míře hojné.

V posledku pak jde skutečně o ono biblické:

fíkovník

Střeste se lživých proroků,
kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím,
ale uvnitř jsou draví vlci.

Po jejich ovoci je poznáte.

Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky?

Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce,
ale špatný strom dává špatné ovoce.

Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce
a špatný strom nemůže nést dobré ovoce.

Každý strom, který nedává dobré ovoce,
bude vyťat a hozen do ohně.

A tak je poznáte po jejich ovoci.

Matouš 7, 15-20

Jistě nebude od věci si uvědomit, že v poslední době zažíváme jakousi „únavu z demokracie“. Antropologové mluví o jakési evoluční únavě člověka, který se vyčerpává jako živočišný druh. Vidíme kolem sebe nečekaný astenický syndrom demokracie jako takové.

Do vedení států se dostali lidé, kterým autoritářské a někdy i vysloveně totalitní myšlení a chování je více než vlastní. A především jsou ve své věci mimořádně angažovaní!

Nejsme asi tak naivní, abychom si mysleli, že mainstreamově uvažující a chovající se „volební většina“, která tento stav navodila, se nějak bude angažovat v procesu návratu k demokratickému chodu práva. Naopak.

Dnes je spíš mnohdy jakákoliv angažovanost směřující k základnímu fungování občanské společnosti pokládána za společensky pomýlenou, nebezpečnou nebo dokonce za jakousi zvrácenou anomálii.

A občanská společnost je pomalu i s lidmi, kteří ji konají, tiše odsouvána do disentu, tedy do okruhu „potencionálních nepřátel státu“.

Všimněme si však další úrovně destrukce společnosti, které není věnováno tolik pozornosti. Jde o rovinu a úroveň života spojenou s duchovními hodnotami a spirituálním průběhem bytí. Zde se v podstatě děje totéž, co v životě světském, ale daleko skrytěji, bez většího vhledu či zájmu široké veřejnosti.

Nedělejme si iluze, že se ve společenství věřících neodehrává výše popsaný zápas o demokracii a občanskou společnost. Odehrává, a to dlouho a velmi intenzivně. Je to tichý, skrytý zápas o vědomí duchovní pravdy, o otevření skrytého a vyslovení mlčeného. Jde o odvahu činit a říkat to, co biblický pisatel nazývá světlo: Vyjevovat krásu ve všech jejích souvztažnostech a odkrývat její harmonii spásy. A to doslova.

Musíme si tedy být vědomi toho, že angažovanost působí v rámci lži, podvodu a manipulace daleko agresivněji než v oblastech, kde působí pravda.

JEDNA FILMOVÁ ILUSTRACE

Vypůjčím si citaci z filmu „Jdi, žij a někým se staň“. Uvedu zde slova, která pronáší etiopský křesťan, jehož matka zachránila tak, že jej vydávala za etiopského Žida Salomona v době, kdy probíhala izraelská záchranná akce „Mojžíš“. Při ní byli z Etiopie repatriováni tamější Židé do Izraele.

Salomon tato slova říká jako dospělý muž, který chce být v Izraeli uznán za pravověrného Žida, aniž by musel odvrhnout svou křesťanskou víru:

„Na počátku bylo Slovo. Bůh stvořil Zemi a nás, čímž dal Slovu život. Bůh věřil v člověka, v každého.
Svěřil člověku Slovo pod podmínkou, že každý mu dá odlišný život, jedinečný, zázračný, hluboký, lidský.

Co se týká Adama, jeho jméno pochází ze slova „adama“, hebrejsky „zem“.
Bůh stvořil Adama ze země, z hlíny a vody.
Vdechl mu život, něco tak zázračného jako Slovo. Tak se zrodil Adam.
Adam měl barvu hlíny – červenou. Jako Sioux.
Červený je hebrejsky „adom“.

Takže jak vidíte, Adam není bílý ani černý, ale červený.

Cítí se však dobře, sám a červený, na tomto novém světě?

Tehdy Bůh vymyslel Evu /…/
Ale Adam nerozuměl, co Bůh chce, co od něho očekává.
Co má dělat na Zemi? Čím se má stát? Proč všechny ty zkoušky?

Ví však, že se nemůže vrátit, ví, že nemá na výběr, že je tu, protože to chce Bůh, a musí tu být.

A Bůh přestrojený za Měsíc dává pozor a ochraňuje ho.“

Působí to odtažitě? Nesouvisí to s tématem tohoto pojednání? Naopak. Chlapec Šlomo se postavil za své jméno a nepropůjčil se lži, přestože své vyznání skryl do podobenství básně. Ti, kteří to věděli, jej přijali, protože se nezpronevěřil. Ostatním byla jeho řeč záhadná, možná i zneklidňující, ale krásná, ba až dech vyrážející. A ne nepravdivá.

PAPEŽ FRANTIŠEK: MUŽ, KTERÝ DRŽÍ SLOVO

Wendersův film je zamyšlením nad angažovaností ve veřejném životě na příkladu aktivit papeže Františka.

Ten celým svým životem i pontifikátem dokazuje, že prosadit něco ve prospěch dobra je velmi obtížné a složité a lze tak učinit pouze skrze sebe sama a své zásadní smýšlení.

Není to úkol, ale stav ducha, bytostná potřeba své vlastní osobní cti nebo neschopnost učinit něco proti svému zásadnímu přesvědčení. Jde o srdce a ducha.

Především však musíme této činnosti dát své jméno, pak se stává smysluplnou a věrohodnou. Zvednout občanské sebevědomí zejména u člověka, který chce být, žít a konat ve jménu života. Proto je třeba začít především od sebe.

Snaha o proměnu veřejného myšlení skrze proměnu myšlení církve (samozřejmě nejen jí) je velmi zásadní veřejnou angažovaností v kontextu jak konkrétního společenství, tak celé planety.

Vzpomeňme na kardinála Tomáška a jeho mimořádnou autoritu vyvěrající právě z angažovanosti v duchu pravdy všedního dne, a ne z vyprázdněného a lživého populismu! Úctu vzbuzoval díky svému jedinečnému pravdivému slovu, a především kvůli nekompromisnímu postoji k despotické zrůdné ideologii i svou otevřenou náručí ke všem obyčejným lidem bez rozdílu. To vytvářelo jeho věrohodnost a autoritu, která byla přijímána celou společností.

Angažovanost má ovšem také svá pravidla a souvislosti. Nelze zapomenout na to, že církev byla součástí disentu neoficiálně, protože oficiálně byla součástí ideologie vládní moci (viz hnutí Pacem in terris). Právě na této zkušenosti církve lze velmi zřetelně rozpoznat možné dvojí použití angažovanosti. Všechno souvisí se vším. Hlavou katolické církve byl Pavel VI. a po něm Jan Pavel II. – oba se k ideji politické angažovanosti církve po boku komunistických režimů stavěli jednoznačně záporně.

papež FrantišekV dnešní době je velkým příkladem občansky odpovědné angažovanosti papež František, který v podstatě činí a říká to, co by mělo být na půdě církve i společnosti jako celku ve vztahu k pravdivému řádu věcí naprostou samozřejmostí. Je zde tedy nezpochybnitelná autorita, která drží slovo. To je velké a převratné, zejména v kontextu katolické církve, ale možná i církve jako celospolečenské society.

Co říká, říká nahlas a srozumitelně. Za to, co říká a koná, se staví celým svým protrpěným životem, svou autoritou i svým současným mimořádným postavením. Říká to pevně, srozumitelně a věrohodně. V podstatě jde o to vystoupit před lid, který očekává jeho slovo, a říci: „Buona sera – Dobrý večer.“ To znamená: „Zde jsem!“

Naše společenská situace je ovšem diametrálně odlišná. Máme jakoby demokracii, která je bez podpory autorit. Oficiální církev se shlíží ve falešné aureole mocných, a přesto uvnitř ní vystupují silně angažovaní lidé, kteří disponují věrohodným slovem, jež působí silou skoro stejně velkou jako za disentu. K nelibosti mocných totiž pojmenovávají skutečnosti jasně a srozumitelně.

Jak říkal už Karel Čapek: „Když švec dělá dobré boty, to je dobrá politika.“

Je nezbytné být věrohodný tím, že jsem v souladu s tím, co říkám a co činím.

JAK SE PROJEVUJE VEŘEJNÁ ANGAŽOVANOST PAPEŽE FRANTIŠKA

Wendersův film působí zpočátku jako pavučina životních peripetií a složitých vztahů budoucího papeže Františka, kardinála Bergoglia, které jsou ovšem vždy motivovány přímou osobní účastí srdce skrze jeho slovo.

Papež František otevírá sebe sama a svou duchovní i tvůrčí vazbu na svatého Františka z Assisi a přes tyto souvislosti na Krista. Tím dosvědčuje věrohodnost svého slova, které je konfrontováno s celým jeho složitým životem i činy.

Wendersovi se podařilo propojit několik linií: přímý rozhovor, archivní materiál, současnou aktivitu,
papežovy světské, církevní, filosofické i věroučné názory do komplexního celku, který je celistvým obrazem jeho přístupu nejen ke stavu celé společnosti a k církevní hierarchii, ale především k lidem a k lidskému srdci.

Svědčí o tom i jeho heslo: „Miserando atque Eligendo – Slitoval se a vyvolil si jej.“

On sám to komentuje tak, že je povolán stejně, jak byl povolán celník Matouš, jeden z největších hříšníků.

Co říká, to koná, ale opět se jedná o slovo a čin v pravdě, směřující k harmonické obnově. Papež je příkladem v tom, jak by měla dobře a správně fungující církev vstupovat do lidského společenství a toto lidské společenství udělat sebou v rámci Kristovy církve. Tu pak lze bezesporu chápat právě jako lidskou společnost, ale bezezbytku. Když říkám bezezbytku, myslím tím bez onoho „já“, „ty“, „on“, „ona“, „my“, „oni“ atd. Tedy bez konfesní, rasové nebo genderové segregace, bez rozdělování na chudé a bohaté.

Zde se odkrývá, že zásadním tématem jeho služby je chudoba. Chudoba v globálním materiálním, filosofickém i duchovním smyslu. Je to chudoba, jak ji definoval sv. František z Assisi: jako nedostatek vzájemné harmonie světa, lidí a Boha.

Papež František vkládá svou angažovanost do svého slova tak, jak by to měl udělat každý člověk, který se chce postavit proti slovu, jež slouží pouhé propagandě, pouhému public relations, tedy – obecně řečeno – proti slovu, které je proměnné, protože v jeho základu nestojí pravdivé sdělení.

Františkovo slovo se stává konstantní hodnotou, která trvá. Je tedy součinem charakteru a osobnostního směřování k obecně platnému společenskému prospěchu. Je to slovo věrohodné, jež je víry hodno. Taková angažovanost zachovává člověka ve stavu cti svědomí.

POJMENOVAT SKUTEČNOSTI JMÉNY, KTERÉ JIM PATŘÍ

Ve filmu zazní otázka, proč papež otevírá právě ty otázky, které otevírá, navíc když má k dispozici jen slova. Co znamená slovo – jméno, které platí, protože vychází z pramene pravdy?

Základem pro pochopení papežovy činnosti, jak už bylo zmíněno, je jeho encyklika „Laudato Si“ , která ohromila svět svou otevřeností a až neuvěřitelnou angažovaností ve výzvě k sounáležitost člověka a přírody jako celku samodruhé stvořené entity. Papež František ji ve filmu stručně, ale názorně definuje tím, co mluví, tím, co koná.

Jeho osobní angažovanost spočívá v pozvolném obnovování důvěry k poslání církve, jež má vést ke změně společenského smýšlení. Tak vypadá síla slova, které platí, protože je vyřčeno za účelem pomoci, s cílem ztišit bolest, vyjevit pravdu, i když je krutá.

Je to slovo, které není nikdy vzato zpět, aby bylo převráceno, zahozeno, zneuctěno, obráceno v lež.

„Ale vaše řeč ať je: ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.“

Znamená to: Přitakej dobru, odmítni zlo! Zdánlivě je to to nejprostší a nejsamozřejmější. Ovšem jak široké a všeobsáhlé jsou to skutečnosti – dobro a zlo. V souvislostech s angažovaným projevem však i nejtěžší. Jsou-li vysloveny, vždy se tím vysloví nepochybné jméno, které pak bude veřejné a nevratné. Jde o slovo, kterému se kdysi říkalo královské, to znamená, že platí jako zákon. Nejde však jen o vyslovení, nýbrž i o čin, tedy o uvedení slova ve skutek.

„Řekl jsem, co jsem řekl,“ a tak ta slova nesmí být faleš, lež, polopravda. Znamená to, že platí a mohou být činěna jako stav věcí jsoucích.

To slovo může však znamenat i nenávist, výhrůžky, napadení a smrt.

Jezuita Bergoglio to ve svém životě poznal hluboce osobně, když musel „s vlky výt“, aby před nimi mohl varovat. Nebyl však vyslyšen. Jakoby člověk v určitých chvílích nebyl schopen přijímat stav věcí v souvislostech možného. Film se těchto otázek dotýká.

Papež František, který byl v Argentině provinciálem jezuitů v době, kdy tam byla u moci zrůdná vojenská junta, má velmi dobře a hluboce zažitou sílu slova i jeho nepochopení; toho nepochopení, které poznal na vlastní kůži. Ví, co je to myslet a oslovovat lidi s rizikem vlastní oběti – a posléze se touto obětí stát.

Poznal, jaké to je být loutkou „těch u moci“, kteří jej ani neposlouchali a nevnímali. A také ví, jaké to je být pohrdán u vlastních, kteří byli přesvědčeni o tom, že se za-prodal.

Nepochopení je jako nevědění, ve zlém i dobrém.

Jak se uskutečňuje síla Slova – Logos – Krista? Jedna z podob je vlastně prostá: Znamená předstoupit před zaplněné Svatopetrské náměstí a pozdravit: „Buona sera.“ Přijít a vyřknout slovo, které mě pojmenuje, které je schopno pojmenovat jakoukoli skutečnost. Tím skutečnosti dám jméno a tím ji stvořím. Sebe ovšem také. „Dobrý večer, zde jsem.“ Každé slovo je ve své podstatě jméno.

Vyslov jméno a nazveš věc, stav, emoci, názor, pohnutku, čin, myšlenku, nazveš svět, protože bylo vysloveno věrohodné slovo.

Papež František je věrohodně „jedno-duchý“ – je to „jeden duch“, je v něm jednota slova a činu, slova a stavu bytí, života a víry, lásky a Krista.

Síla slova se u papeže Františka odhaluje v jeho prožívání života nuzných, zapomenutých, zadupaných. Nejedná se přitom pouze o chudobu materiální, ale především duchovní. On sám žije s Kristem, který byl nejvíc nuzným.

A ví, že my všichni jsme bez lásky Kristovy těmi nejnuznějšími, a tudíž nám všem jako nuzným je zapotřebí jeho lásky.

Papež František mnohokrát viděl bolest, prožíval bolest a dodnes vnímá bolest jako osobní utrpení, jako bolest skrze Krista. V hlubokém smyslu slova je s Kristem na kříži a spolupřijímá jeho fyzickou i duchovní trýzeň za lidská selhání, a to v plnosti svého bytí. Protože byl součástí utrpení národa, který miluje, i spolubratří, kteří jej částečně zavrhli. Sám sebe považuje za člověka, který selhal. Selhal, protože chtěl pomoci, když chtěl zabránit násilí alespoň na své komunitě.

Myšlenky a činy papeže Františka jsou jednotné, přímočaré, prosté a osvobozující. Chudé a nuzné pokládá za nejbližší bratry. Je lepší být jednotní jako bratři, než vzdáleni, odcizeni a rozhněváni.

Všichni jsme všemi, proto zdraví: „Buona sera – dobrý večer.“ Jsem zde, protože vás miluji, jsem váš bratr.

Před 800 lety vyšel sv. František z Assisi, aby obnovil církev a svět. Dnes se k němu hlásí papež František, první papež v dějinách toho jména. Už to je více než symbolické. Přijímá Františkovo poslání a odkaz. Současně s tím přijímá i zadání „chudoby“.

Chudoba je hlad po duchu, míru a spravedlnosti.

K tomu je však potřeba vidět a slyšet. Jenomže svět je slepý a hluchý. A také mnoho kněží je slepých a hluchých.

Papež jim proto říká:
„Mluvte málo, poslouchejte hodně. A dívejte se přitom lidem do očí. Naše doba je velkým příběhem o chudobě světa, a to je ostudné. Musíme se stát chudšími, aby všichni byli bohatí, protože chudoba více než poloviny planety je devastující pro život. Chci chudou církev pro chudé.

Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům – Kristu a penězům. Buď jedno nebo druhé. Největším pokušením pro člověka i církev jsou dvě věci: moc a peníze. A i v církvi je takových lidí hodně. Pokud bude církev zakládat svou naději na materiálním bohatství, bude bez Krista, protože v centru evangelia je chudoba.

Od zbytků světa dobrovolně se izolující společenství bohatých říká: ,Vy ostatní se spokojte s naším odpadem! Chudoba nás okrádá o důstojnost, bohatství o ducha. Klade otázku: Kdo je absolutně nejchudší? Odpověď: matka Země. Zneužitá, vydrancovaná, zaneřáděná odpadem, zmučená a znásilněná.“

To jsou v dnešní době velmi živá slova.

Celá teologie encykliky „Laudato Si“ je založena na dialogu s vědou. Papež František tvrdí, že moderní věro-uka bez dialogu s vědou neexistuje. Všichni jsme odpovědní za současnou kulturu odpadů. Obecné blaho, jak to vyznával i sv. František z Assisi, je solidarita a harmonie s Bohem a přírodou.

Sv. František byl vizionář a už tenkrát cítil, že vztah Země a člověka se vychyluje z rovnováhy. My se dodnes díváme na planetu zvráceně, jako její páni, nikoli správci. Jsme vězni sebe samých.

Možná je v tom však vyvolenost člověka vězně; vždyť kdo byl prvním svatým v dějinách lidstva?

Vězeň, vrah ukřižovaný s Kristem po jeho pravici: Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“

ANGAŽOVANOST SE NÁS TÝKÁ

Film Papež František: Muž, který drží slovo stojí na pomezí života a uměleckého poslání. Je to obraz, skrze který vcházíme do duchovního, myšlenkového i reálného bytí kardinála Bergoglia, nyní papeže Františka.

Film však slouží i jako rám obrazu, na němž pozorujeme smysl bytí tohoto papeže reformátora, jeho hlavní a jediné téma. Současně je velikým příběhem lidství.

Oslovuje nás: Ať je tvá mysl i čin v jednotě ducha.

Možná, že v tom je Kristova výzva pro nás – blahoslavení chudí v duchu. V duchu evangelia máme být všemu bratrem. A nemáme zapomínat na to, že matka Země nám dala tělo, do kterého byl vdechnut život. Především však máme konat to, co konat musíme srdcem, jsme-li svobodní v duchu.

Autor: Doc. PhDr. Vladimír Suchánek, Ph.D.
Zdroj: časopis Slovo a život 02/2020

Autor je filmový vědec, 
mnoho let působil jako docent na Filosofické fakultě UPOL, 
kde se zabýval spiritualitou ve filmu.
Po odchodu do důchodu pořádá ve svém domě filmové semináře 
a je zván do různých společenství jako lektor
(mimo jiné přednáší na Letní biblické škole v přírodě).