Obecná představa příbuzných těžce nemocného bývá: nemocný potřebuje především lékařskou péči – a to i v situacích, kdy už léčit prakticky nelze (postava lékaře v bílém plášti je i dnes mnohdy vnímána téměř kulticky). Dále buď rozptýlení („aby na to všechno nemyslel“), nebo klid až izolaci. Okolí nemocného zpravidla nevnímá, že by nemocný měl v závěru svého života ještě nějaké úkoly, které má naplnit.