Vyprávění starého šmíráka II.

Dnes Vám chci vyprávět několik závěrečných episod z mého vojenského dobrodružství s Tatrou 111. Byla to sklápěčka, jejímž úkolem bylo zásobování staveb pohraničních rot stavebním materiálem.
tatra

Opravdu jsou těžší…

Každý, kdo někdy něco stavěl ví, že do betonu jsou třeba kameny, aby se ho tolik nespotřebovalo. Byl jsem tedy poslán s dvěma maníky ty kameny natěžit.

 ( Maník – voják určený k pomocným pracem. My šmíráci jsme to měli zakázano, abychom se neunavili, neusnuli za volantem a neohrozili bezpečnost silničního provozu. Vážně.)

Nejsnazší bylo popojíždět podél kamenných mezí, které tady za staletí Němci vyskládali, aby jim voda tak rychle neodnášela tu nejcennější vrstvu půdy. Zásadním úkolem bylo činnost neuspěchat, aby pobyt mimo kasárna byl co nejdelší. Maníci tedy nakládali, já jsem popojížděl. Po chvíli jsem zaznamenal, že kameny dopadají na korbu v polovičním rytmu. Podíval jsem se do zrcátka, jestli jeden z maníků neběží k blízké státní hranici.

Neběžel. Stál blízko toho zrcátka, takže jsem mohl sledovat děj v jeho tváři takříkajíc v přímém přenosu. Usilovně přemýšlel a po chvíli se parťákovi svěřil se svým objevem:

„Ty, Fero – víš, že ty větší kameny jsou těžší, než ty menší?“

Byl jsem metr od něho, přísahám, že to myslel vážně.

Akce Šumava

Před těmi šedesáti lety se vyhlašovaly akce různé – až nejrůznější. Tato se týkala výstavby pohraničních rot a tedy zdokonalení ochrany tábora socialismu a míru před imperialistickými agresory.

Za tímto účelem byli v létě pozváni „do zbraně“ (lopata, krumpáč) dobrovolníci(?) z řad důstojníků a jiných zaměstnanců Ministerstva vnitra, pod něž tehdy Pohraniční stráž spadala.

Pro mně to znamenalo, že místo obyčejných maníků jsem dostával na nakládání starší pány, mezi nimiž byli i kriminalisté a různí specialisté, s nimiž se dalo pohovořit o mnohých tématech, k nimž by se člověk jinak nedostal. Takže zatímco jsem s „maníky“ do hospod zásadně nechodil (jejich řeči se totiž s každým dalším pivem blížily ke „genialitě“), s těmito brigádníky jsem tam naopak chodil rád. Netřeba zdůrazňovat, že i oni tam chodili velmi rádi, neboť byli mimo kontrolu za prvé svých manželek a za druhé nadřízených.

Vypadalo to asi tak: ráno jedeme pro materiál (dvě piva na cestu) a odpoledne, (večer, noc –  pět až deset piv) při návratu s materiálem. Měl jsem vždy dva v kabině a tři na korbě, což tenkrát nebylo ještě zakázáno. Mimořádně zajímavým byl kriminalista, který tam měl sebou služebního psa – krásného vlčáka vycvičeného tak, jak jsem to ještě nikdy, ani potom neviděl. Poslouchal na slovo a když na jeho pána při střídání vyšlo místo na fůře písku, vyskočil tam za ním (výška min. 2,5 m.). Zajímavé bylo, že pro něj neplatilo to, že pes nechce svého pána, když je tento „alkoholicky unaven“.

Jednou byl páníček tak rozjařen, že dělal stojku na zadním čele vozu za jízdy…  I ten pes poznal, že jde o život. Zavyl tak, že jsem to slyšel až do kabiny. Podíval jsem se do zrcátka a zabrzdil tak ostře, aby „gymnasta“ padl do písku. To nejzajímavější však mělo teprve přijít.

Naše návraty s materiálem končily těsně před hraničním pásmem v hospodě „U Smrťáka“, který čepoval široko daleko nejlepší dvanáctku Plzeň. Tu přezdívku měl podle toho, že mu kvůli nějaké nemoci slezly všechny vlasy, a bledý byl přesně tak. Tenkrát se mně povedlo zmíněného „brigádníka“ vyhecovat k tomu, aby vysvětlil svoji několikrát předtím zmíněnou teorii o tom, že za normálních okolností není možno znásilnit ženu.

Toto téma samozřejmě velmi zajímalo nás, dvacetileté kluky, kteří jsme o tom věděli buď velmi málo, nebo spíš nic. On byl však zkušený kriminalista, odborník na tyto věci, to bylo naprosto jasné. Tvrdil, že pokud se samotnému útočníkovi bude žena opravdu aktivně bránit, nebude svázána, bita, nebude jí vyhrožováno smrtí, nebude opilá, ani zdrogovaná – není možno ji znásilnit.

Zavládlo veliké ticho – a to i u vedlejších dvou stolů, u nichž seděla skupina mladých brigádnic, které v tamních lesích sázely stromky. Řeknu to takhle: Mluvily slovensko-maďarsky a byly poněkud tmavší pleti. Jejich – jak to říci – vedoucí se přihlásila o slovo a rezolutně prohlásila, že tomu nevěří. Rozproudila se velmi vzrušená debata, protože některé z přítomných s tím zřejmě už měly své neblahé zkušenosti.

Debata dosáhla v průběhu několika dalších piv a rumů takové intenzity, že náhle zazněl názor, že by se to prostě „mělo zkusit“.

A zase zavládlo ticho. Pak začalo velké plánování, jehož se ujal odborník. Bylo jasně řečeno, že půjde pouze o „markýrování“ – bez finále. Pak byli vybráni dobrovolníci: Úkolu násilníka se ujal jeden z brigádníků, úkol oběti převzala „vedoucí“ brigádnice s tím, že si od jedné kamarádky vypůjčí tepláky, což mužskou část obecenstva lehce zklamalo…

Stoly byly odsunuty bokem a rozhodčím ustanoven zmíněný odborník.

Boj začal a probíhal z obou stran usilovně.  Je jen velmi těžko ho popsat. V každém případě to však s erotikou nemělo nic společného. Jeho výsledek byl ale jednoznačný: Ani na chvilku se v jeho průběhu „útočník“ nedokázal přiblížit svým předpokládaným „oním“ k tomu přes tepláky tušenému „onomu“ své „oběti“. Se srandou to ale také nemělo nic společného. Dodnes si pamatuji, že jsem měl pocit nekonečné trapnosti…

„ Sami jste viděli, že za normálních okolností není znásilnění možné“, pravil rozhodčí a já bych se vsadil, že jsem z publika zaslechl tiché:

„Škoda.“

Nedokázal jsem ale rozlišit, jestli ten hlas byl mužský, nebo ženský…

„Ty inteligente!“

Možná tomu nebudete věřit, ale takhle mně nadávali na vojně celé dva roky. Že vám to nepřipadá jako nadávka? Vysvětlím:

Začalo to jednou odpoledně, kdy jsem v dílně spravoval pneumatiku, což byla u Tatry  opravdu nelehká záležitost – na obrázcích vidíte tu velikost. Do dílny v té chvíli přišla stará paní A, která tam měla přístup, protože byla civilní zaměstnankyní: vedoucí útvarové knihovny.

Bylo na ní vidět, že má nějakou starost. Byl jsem nejblíž, tak ji svěřila mně: „Chlapče, mně tam kouří kamna a já jsem z toho už nemocná. Nemohli byste se na to podívat?“

Hned druhý den ráno jsem tam zašel a naprosto jednoduchou věc provedl. Když mně, celá šťastná, chtěla dávat „na pivo“, řekl jsem jí, že tak laciné to nebude a vysvětlil jsem jí svůj plán, s nímž ona, nesmírně hodná a inteligentní osoba, taktéž milující knížky, souhlasila.

Díky její ochotě jsem mohl splnit můj záměr – dát těm zbytečně proflákaným dvěma rokům nějaký smysl. Knihovna to byla velmi dobře knihami vybavená a zásobená – původně údajně zabavená nějakému šlechtici. Paní A mně celé dva roky vybírala knihy, které mne vracely do normálního života, aspoň vždycky na tu chvíli.

Když tak dnes o tom přemýšlím, tak ten „Inteligent“ byla spíš přezdívka, než nadávka a nebylo to ve zlém… Spíš něco jako  „vada na kráse“.

Takže jsem byl nejen šmírák, ale i inteligent navzdory „výši“ ukončeného  vzdělání: zámečníka ve Škodovce.      

Plesová prověrka

Na vojně jsem měl kamaráda Slávu, který miloval anekdoty tak jako já. On však dokázal i věci, nad kterými jsem stál v němém úžasu. Vzal například plný půllitr piva do zubů, zaklonil hlavu a bez jediného polknutí ho do sebe nalil. A jelikož jsme byli vojáci, neudiví nikoho, že jsme byli také trvale „švorc“ – tedy bez peněz.

On proto vymyslel skvělý a osvědčený fígl: Přisedl si v hospodě k nějakému stolu, u něhož seděli neznámí hosté, a dal se s nimi do řeči. Po nějaké chvíli drcnul do jednoho z nich a řekl: „Hele – dej mi ruma, schválně co tomu řeknu…“

Fungovalo to naprosto spolehlivě.

Jednou byl Sláva doma na dovolené, kde se právě konal vyhlášený ples. Jeho sestra, překrásná dívka, si na něj přivedla svého přítele, jakéhosi vysokoškoláka na půlroční vojně. Zřejmě ho chtěla představit rodičům. Než ji ovšem stačil onen „brejlovec“, jak ho nazval Sláva, vyzvat k tanci, odvedli ho s otcem k výčepu. Její půvabné oči se zalily slzami. Znala své příbuzné dobře. Asi po dvou hodinách jí ho ke stolu přes celý sál přitáhli za nohu. Načež otec pravil: „Aničko, jestli mně ještě někdy přivedeš chlapíčka, kterej po deseti dvanáctkách vypadá takhle, tak si mě nepřej!“

Kdo zaváhá…

… nežere. Ano, tak zní okřídlené vojenské heslo, vycházející ze stejně známé definice vojenského všedního dne: “ Voják buď běží, nebo leží“.

Jedním z největších zážitků v prvních měsících byla návštěva výdejního místa kuchyně: Bylo v jakémsi temném průchodu, kde u ohromných hrnců „úřadovali“ kuchaři, kteří byli zároveň topiči (vařili na velkých sporácích, v nichž museli topit). V ušmudlanosti a špinavosti jsem my, šmíráci sice vedli, byli jsme však těsně následováni kuchaři.

Výdej jídel (brambory a něco) byl disciplínou dosti náročnou: Ešus (hliníková nádoba, kterou každý zná) bylo třeba postavit na hranu obrovského hrnce naprosto přesně, jinak došlo ke stejnému efektu jako při „tlučení špačka“(to si vygůglujte); kuchař totiž nabral z hrnce naběračku bramborové hmoty(značně ztuhlá, mazlavá kaše) a mocným úderem o hranu ešusu ji do něj „čvochnul“. Ano, takový to byl nejen zvuk, ale i chuť. Byla to rána, a pokud jste netrefili správné vyvážení ešusu, letěl tento vysokým obloukem i s vaším obědem za veselého přihlížení celé fronty kamsi na dvůr.

Chtělo to prostě trénink, který však nesměl trvat dlouho, protože: Kdo zaváhá…

Nejlepší buchty

Měl jsem na vojně spoustu kamarádů, ale jen jeden z nich byl důstojník, dokonce vysoké hodnosti a navíc s doktorským titulem. Byl náčelníkem tamní velké ošetřovny a měl starého Wartburga, což byl jeden ze základů našeho přátelství (byl jsem totiž dobrý na dvoutakty díky mé motokrosové praxi).      

Doktora S. potřeboval každý, takže jsem byl promptně uvolňován na opravy. Jeho přesnou kopii ztvárnil Rudolf Hrušínský ve filmu „Vesnička má středisková“. Rozdíl však byl v tom, že se nekochal, nýbrž chlastal – s následky podobnými. Dalším ze základů našeho přátelství byla moje znalost anekdot, které on sbíral, zapisoval a nádherně se jim chechtal, včetně onoho poskakujícího břicha – úžasný posluchač! Tím třetím důvodem byla naše společná láska k filmu, o němž jsme hodiny dokázali diskutovat.

Jednou v zimě opět dederonský mercedes odmítl sloužit, takže jsem byl vyslán do finského domku na konci městečka, kde mne očekával jeho růžolící, usměvavý majitel. Oprava byla velmi jednoduchá a rychlá, což bylo dobře, protože začalo sněžit.

„Jdeme se ohřát do kuchyně“ zaznělo pozvání, nutno říci velmi neobvyklé, protože jeho paní nesnášela všechny jeho společníky bez rozdílu. Ukázalo se však, že je na nákupu s dětmi, takže „vzduch byl čistý“. Navíc byl ten vzduch plný neuvěřitelné vůně, vycházející z pekáče buchet, zřejmě před chvílí vytaženého z trouby. Na anekdoty, ani na filmové finesy jsem se pochopitelně nemohl soustředit, můj zrak i mysl těžce zkoušená vojenskou stravou – to vše bylo přitahováno k tomu pekáči.

„Tak ochutnáme, ne?“

Debata o filmech a anekdotách se pak rozjela neobyčejně snadno s ubývajícími buchtami i „hladince“ v jeho odkudsi vykouzlené lahvince. Nálada však prudce poklesla ve chvíli, kdy hostitel pohlédl do okna a škytl. Podíval jsem se také a viděl ve vánici po cestě se blížícího sněhuláka ve formě jeho ženy; v každé ruce vlekoucí jednu tašku a na ní zavěšeného roztomilého malého sněhuláčka…

„Ty vole“, pravil doktor, „tady bude Sarajevo. Běž jí naproti a řekni jí, žes to nespravil a běžíš pro nějakou součástku. Já jsem jí totiž slíbil, že pro ní přijedu za chvilku.“

Potom pohlédl na prázdný pekáč, což jeho vyhlídky nezlepšilo…

„Šmíráku, drž mi palce…“ , řekl a já jsem se dal do běhu. Rád.

Speciální hodnost

Moji lásku k vojně bych charakterizoval asi takhle: Televizní reklamy nenávidím tak strašně, že to snad ani víc nejde. Ale vojnu jsem nenáviděl asi tak jedenáctkrát tolik. Vždyť si to zkuste sami představit, jak by se vám líbilo být odsouzeni ke dvěma letům odnětí svobody, aniž jste se jakkoli provinili…  Nebylo tedy divu, že jsem od té doby mnoho let na sebe nevzal nic zeleného a ten můj vztah na mně musel být dokonce i vidět…

Najezdil jsem tam s tou Tatrou pěkných pár tisíc kilometrů, ale kdykoli jsem z ní vylezl a šel po kasárenském dvoře, našlo se na mojí výstroji a chování tolik závad, že to podráždilo každou „šarži“, kterou jsem potkal. Začínalo to obvykle botami… „Ano, ano“, nadšeně teď vykřikuje (buď skutečně – pokud je přítomna, nebo doma v duchu) moje žena.

Leč důvod nebyl v té obvyklé „čistotě“, nýbrž ve tvaru té obuvi. My, co jsme jezdili s Tatrami, jsme totiž měli povolenu civilní obuv, protože v „půllitrech“, což byly těžké, vysoké boty, by se nám nohy doslova uvařily v tom žáru od motoru. A já jsem si nechal z domova poslat staré tatínkovy módní „Šimmy“, v nichž maminku vytáčel za první republiky. Vyznačovaly se neobyčejnou délkou nahoru směřujících špiček. Každý z vás si jistě vzpomene na chůzi Charlie Chaplina, který je nosil. Nacvičil jsem to tak dokonale, že kdykoli jsem přijel na dvůr autoroty, vybíhali všichni z baráku a čekali, až půjdu přes dvůr. Řeknu vám – to bylo „haló“.

Pokud se tam ale vyskytl „lampas“, bylo po „hehe“. Následovaly: Nezapnuté, či chybějící knoflíky), lodička(čepice) nemožně zformovaná, případně nepřítomná, a tak dále. Zatímco jsem byl náležitě „seřváván“, obecenstvo čekalo na mé vrcholné číslo, které nelze popsat slovy. Stál jsem v pozoru, mlčel a nasadil jsem „Ksicht vzor ÚB 100 (Úplný Blb – vyjádřeno v procentech)“, což můj protějšek vyzuřilo do běla… Stálo to pár zaražených vycházek, ale – stálo to za to.

Za takovéto různé „vylomeniny“ jsem si vysloužil tomu odpovídající pověst. Té mojí ale zdatně konkuroval jistý vojín K . Takovým jako on se říkalo „těžký průserář“. Kam jsem se na něj hrabal s mými legráckami.

Těsně před odchodem do civilu si nás, řidiče a různé specialisty pozvali do velkého sálu a vysvětlili nám, že pro nás prakticky neexistuje lepší životní možnost, než tam zůstat, podepsat to. Oněmělí hrůzou z té představy jsme poslouchali výčet výhod, penězi začínaje a bytem konče.

Hrobové ticho.

Po něm následovala další sloka známé písně: „Když ptáčka lapají…“

A zase ticho.

Když už to ticho přestávalo být snesitelné, přihlásil se vojín K. Ticho sice pokračovalo, ale naplnilo se až hmatatelným napětím. Každému v sále bylo jasné, že dojde k něčemu velikému.

„Soudruhu majore, myslíte, že bych to mohl… Když jsem tady udělal tolik průserů?“

„Ale to víte že ano, soudruhu vojíne“, nasadil soudruh major s úsměvem tón, kterému jsme říkali: „lido-demo“ – „všichni jsme bývali mladí a dělali různé hlouposti!“

Bez dechu jsme zírali na toho, kdo právě prožíval svou hvězdnou hodinu, neboť on byl s velkým odstupem tím posledním, od koho bychom to čekali…

Vojín K to neuspěchal. Nechal vystoupat napětí až k vrcholu a pak řekl:

„Víte co, soudruhu majore? Já se vám na to vy…“

Konec toho velmi neslušného slova zanikl ve výbuchu smíchu, jaký jsem nezažil. Vypadalo to, že uletí strop. Letěl však pouze vojín K – na „jednadvacet ostrých“ do basy. Což však mělo tu velmi nepříjemnou souvislost, že těch jednadvacet bude muset nasluhovat…

Nepřijatelné, nemožné, tomu musíme zabránit, protože on to za nás všechny přece  tak krásně…

Pomohla, jako už tolikrát, náhoda. V autodílně (která sloužila také jako „zašívárna) se ten večer trochu pracovalo a taky popíjelo, protože vojín K nebyl schopen v base sníst, ani vypít to všechno, co jsme mu tam z vděčnosti nanosili. Najednou se ve dveřích objevil jeden z důstojníků, v lehce „zdrchaném“ stavu s utrženým rukávem a vyvolal mně ven. Šlo o auto osobní a služební: Nabouraný blatník, rozbitý světlomet, utržený nárazník.

„Zvládli byste to do rána? Jinak budu v hlášení…“ Zavolal jsem pár kamarádů a zatímco to prohlíželi, dostavil se ten spásný nápad:

„Ano, ale nebude to zadarmo…“

„No – to je jasný… Kolik piv?“

„Zadarmo. Vím, že můžete zařídit, aby K nemusel nasluhovat. Když si na to plácnem, ráno to bude!“

Ráno vyjížděl vůz v „celé kráse“ – a K šel do civilu s námi.

Jak to říci stručně?

       Jeden z důstojníků se vyjádřil naprosto vážně v tom smyslu, že kdybych já odešel do civilu jako vojín, což prý je přece jenom nějaká hodnost – byla by to urážka všech vojínů v celé naší historii. To mně velmi zaujalo a rozhodl jsem se ty chudáky neurazit.

        Když jsme pak v blízké vesnické hospodě den před odjezdem do civilu, zapíjeli ten slavný okamžik, požádal jsem o ticho a pronesl moje přání. Za hurónského řevu mně bylo vyhověno a byl jsem vkleče slavnostně degradován na jediného

podvojína
v rámci Varšavské smlouvy.

Rudolf Tomšů
Leden, únor 2021

Share on facebook
SDÍLET