Okolo Václavského náměstí

Paní Absolonová byla domovnicí velkého pětiposchoďového domu ve Škrétově ulici. Byla to Češka; ženská překypující silou, poprsím a zvědavostí. Prostorné schodiště se širokými, kamennými, točitými schody bylo jejím trůnním sálem. Tady vládla královsky a suverénně. Především, pokud s kýblem mýdlové vody, z plna hrdla zpívajíc, myla schody.
stara-praha-02-01

Tento den také vždy uspokojila svoji touhu po vědění, která byla nekonečná a nenasytitelná. Že by nevěděla o všem, co se v domě šustne, to bylo pro paní Absolonovou nepředstavitelné. Nikdo neprošel jen tak kolem jejího kýblu, pokud nechtěla:

„No co – nevidíte, že tu meju? Budete asi muset počkat s těma vašima špinavejma šlápama!“

Člověk zůstal stát před tou překážkou masa a mýdlové vody. Přesně to chtěla.

„Ne, že bych byla nějak zvědavá, nebo co – ale ráda bych věděla, co to bylo za tu blondýnu, která od vás tak pozdě odcházela. Pravá blond to teda nebyla, ne že by mi do toho něco bylo… Ale moc fajn to není – tak pozdě – a ještě odbarvená…“

Paní Absolonová stojí ve své české originálnosti na schodech mých vzpomínek. Kolem ní prostě neprojdu, vyprávím-li o Praze, vzpomínám-li na Prahu.

Praho – ty skutečně zlaté město… kdo tě poznal v těch letech do 39‘ roku, má ve svém sítu vzpomínek opravdu zlaté zrno. Byla jsi milenkou mnoha tváří a každého, kdo tě poznal, jsi okouzlila. Byla jsi vitální a moderní, staromódní a romantická, současně bdící a zasněná, velkorysá a úzkoprsá, často plná vnitřního neklidu, měnícího se vždycky v klidnou trpělivost.

A ty tvoje vůně; ne, že by všechny každému voněly… Byla to směs libých závanů, jasmínu, šeříku, lipových květů a francouzských parfémů, mezi něž vždy znovu pronikla vůně česneku. Komu to vadilo – to byl jistě cizinec, neznalec, který si této milenky nezasloužil.

Vitální a moderní – to bylo především Václavské náměstí, pulzující srdce města. Ono to vlastně není žádné náměstí, nýbrž široká lehce stoupající třída, ukončená nahoře velkým muzeem. Pod ním pomník sv. Václava, který na tom koni shlíží stejně hloupě, jako všichni ti nacionální hrdinové v kameni či bronzu. Při různých svátcích obložen věnci, jinak místem schůzek milenců, a občas se o něj prali Češi a Němci v šovinistickém nadšení. Tomu na koni to bylo všechno jedno.

V noci nabízelo tohle místo specialitu. Ve spoustě hospod a hospůdek, otevřených celou noc, dělali topinky. To je opečený chleba, tlustě potřený česnekem a namazaný sádlem. Smrdělo to strašně, ale chutnalo skvěle. Pokud to člověk jedl, měl prsty umaštěné – ale hlavu plnou krásných myšlenek. Po protančené plesové noci to byl elixír života, a diskusím za svítání to dávalo sílu a atmosféru. K elitní vůni Prahy patřila také spousta řeznictví a uzenářství v přilehlých ulicích. Každý Pražák měl svého vyvoleného řezníka, který dělal ty úplně nejlepší vuřty. Byla to věda, a můj otec patřil ke znalcům. Diletanty nesnášel:

„Představ si, že doktor Novotný kupuje špekáčky u Zajíčka. Ten tedy musí mít plechový jazyk… Ty se přece kupují jedině u Kouly!“

Ke každému jídlu se pilo jedině pivo. A jedině přímo od pípy. Lahvovému se říkalo „impotentní“ a nepřicházelo v úvahu. Kuchařky musely několikrát za večer pro čerstvé se džbánem přes ulici. Měly pochopení. Pokud přišli hosté, běhaly víckrát a rády: dostávaly totiž od cesty. Pivní svět byl prostě v pořádku.

K obrazu Václavského náměstí patřily také „kulaté“ Slovenky v různobarevných krojích. Vrstva pestrých sukní doširoka naskládaných, a k tomu bílé prošívané blůzičky s krajkovými čepci. Ve velkých košících nabízely domácí kozí sýry, které melodicky a nahlas nabízely. Tento zpívající chodníkový prodej byl teoreticky zakázaný, takže čas od času se vynořil přísný policista:

„To není dovoleno – zmizte s tím smradem! Ale rychle.“

„Hoňte radši zloděje. Já tady jen stojím…“

Ale odešla, protestujíc nahlas, a zlostí házela svými sukněmi. Pozorně sledovala, jakým směrem odchází policajt, a když zmizel za rohem, položila koš před sebe: „Sejry, moje dámy – čerstvý sejry!“

Tato hra se stále opakovala, aniž by to zúčastněné zajímalo. Zákazy se v Praze nebraly moc vážně. „Ordnung war Käse…“

Na Malé Straně a Starém městě bylo všechno jinak. Úzké a křivolaké uličky, zašlé a špinavé – ale často s romantickými dvorky.

Mnoho domů mělo čtyřhranný vnitřní dvůr, a v každém patře ústily dveře na balkon, jemuž se říkalo pavlač. Tam stály hospodyně, hovořily spolu, tam věšely prádlo a naslouchaly dvorkovým zpěvákům, pro něž to byl ideální prostor k produkci. Všechny zvuky a hluky zněly z bytů na pavlač, do uší sousedů, balkánsky hlasitě a barvitě. Pro modré pod okem nebylo nutno vymýšlet omluvu – každý věděl, kdo to udělal a proč.

Romantickou, zasněnou Prahu našel člověk na Starém městě. Především v noci vypadala až neskutečně. Těch pár pouličních luceren vrhalo světlo na kočičí hlavy dláždění, člověk si připadal jako v minulém století. To byl ráj pro duše obdařené fantazií – malé prastaré lokály, tiché, trochu strašidelné plácky, schody a zákoutí, a nad tím vším Hradčany.

Pokud mladý, citlivý člověk chtěl být se svými problémy sám – tady našel ideální kulisu. Všechny všední potíže a starosti se ztratily v tom pohledu přes noční Prahu. Temná Vltava byla pak tím pásem, spojujícím sen a skutečnost. Obzvláště jsem milovala tu cestu domů, po těch starých kamenných schodech vedoucích z Hradčan dolů k řece. Důvěrně známé, ale přesto plné tajemných hrozeb. V tom sporém světle člověka každá kočka… Nebo to kňoural nějaký duch z historie? Mohl tam také ve výklenku číhat velmi skutečný ničema… Třásla jsem se vždycky trošku na těch tajemných schodech, hlavně mě však vzrušovala ta jejich podivná nepřehlednost.

Můj otec byl kráčející historickou encyklopedií. Věděl o staré Praze všechno a při procházkách nám to vždycky poutavě vyprávěl jako napínavé pohádky. Obzvláště působivé byly ty tragické příběhy: skvěle se hodily do toho romantického prostředí. Viděla jsem před sebou všechny ty umučené a zavražděné, houslistu Dalibora v jeho temné věži, zapíchnutého Valdštejna v jeho krásném paláci… A ty osudy se mísily s trudnými, těžkomyslnými písněmi paní Absolonové. Bylo to všechno tak poutavé pro dětskou dušičku, tak dychtivou po senzacích.

Pražští Němci si o sobě mysleli, že jsou něco víc, než Němci z těch pohraničních oblastí, že jsou vzdělanější a kulturnější. Ty ostatní považovali za řemeslníky a zemědělce, sebe pak za duchovní elitu. Můj otec často říkal, že první německou univerzitu založil v roce 1348 císař Karel IV. v Praze, a tady také zavedl novou, lepší němčinu.

Moje uši slyšely ale jasně, že mnozí neuměli „eu“, ani „ö“ anebo „ü“ a od Čechů převzali to jejich rachotící a drnčivé „rrrrrrrrr“. Navzdory tomu můj otec tvrdil: „Die Prrrager Deitschen sprrrechen das scheeenste deitsch“, takže jsem mu věřila.

Paní Absolonová

Náš byt byl v pátém poschodí ve Škrétově ulici č. 9. Výtah tenkrát ještě nebyl. Pokud se tedy člověk vydal na tu těžkou cestu, musel projít nejdřív okolo prověrky, čili zkušebního oddělení, v němž domovnice sídlila. Její malý byt byl vpravo od vchodových dveří, a měl ve dveřích malé okénko, za nímž sledovala příchozí jako bdělý pavouk.

Její síť neměla ani tu nejmenší skulinku. Mužské příchozí neprověřovala. Ti totiž nemají žádný smysl pro jemnou mozaiku drobných náznaků a událostí, z kterých ona mistrně splétala velké senzační události.

Dům se zavíral v 9 večer. Kdo přišel později, musel zazvonit a čekat, až mu paní Absolonová otevře. Za to dostávala spropitné, jehož výši stanovovala od „nóbl, extra fajn, vzdělanec, nevzdělanec a primitiv“. Studenti s malou mincí patřili do té poslední skupiny.

Tato noční vyrušení byla životním elixírem paní Absolonové. Dávaly jí totiž možnost zmapovat všechny hříchy a poklesky obyvatel.

Kdo, kdy ke komu, kdo kdy od koho – a v jakém stavu – detaily neocenitelného významu. Obzvláště jí zajímala naše rodina. Moje babička měla malý byt naproti nám. Paní Absolonová u ní uklízela, což bylo postavení, skýtající netušené zpravodajské možnosti. Ale pozor – to vyžadovalo velikou citlivost a opatrnost. Protože věděla, že stará paní je expertkou na květiny, diplomaticky zahajovala útok právě z této strany.

„Ale paní profesorová, vy máte tak krásnou kytici…“

„Ano, tu mi včera přinesl doktor Wenzel…“

„A – ja… Ten pan doktor… Jakže se jmenoval?“

„Doktor Wenzel.“

„Ale no to je krásné jméno! To se málo slyší… Wenzel… A není starý ten pan doktor, že ano… Moc sympatický pán. A velmi vzdělaný. Dvě koruny mi dal.“

Babička mlčky zalévala květiny.

„Je pan doktor Wenzel z Prahy?“

„Ne – je z Liberce.“

„A – tak z Liberce… Velmi krásné město, říkají. Já to tam neznám… Malé, že ano – říkají. Ne tak velké a krásné jako Praha. Nemůže být… Ale – tady se asi bude cítit opuštěný a sám… Když je tady v tom velkém městě. Ženatý, asi – není, že?“

„ Ne – je zatím svobodný.“

„Svobodný?“

Oči jí zasvítily. Z toho se dalo leccos zkombinovat. To byla její specializace.

„Ne, že bych byla zvědavá, to v žádném případě… Ale nepřišel kvůli slečně Friedince?“

„Ne, to si nemyslím…“

„No, to si myslím… Takového něco já cítím hned… Jak přišel, jak byl – jak se to řekne – natěšený. A jak odcházel – takový jako povzbuzený…“

„To si nemyslím… Spíš byl unavený. Bylo už jedenáct…“

„Nene – bylo půl dvanácté. Ale já si myslím – ten si chce vzít slečnu Friedinku. Taková fešná slečna, z takové famílie – to by mu pasovalo. Taková slušná, pořádná slečinka. Oči sklopené dolů, když jde po ulici, ne jako ty druhé, co hází očima po každém mužském…“

Ráda mluvila o tom, jak je morální a slušná, a dávala proto pilně rady, jak vést dobré manželství:

„Jak říkám – v manželství musí žena mlčet a mluvit má mužský. Mužský mluví, žena kušuje. K čemu má žena oči? Aby se dívala stranou. K čemu má uši? Aby nic neslyšela. K čemu má ústa? Aby mlčela. A k čemu má zástěru? Všechno přikrejt!“

Její muž byl malý, ponížený mužíček, úplně podřízený. A k zavření nebyla její ústa stvořena vůbec. Považovala se ovšem za vzor mlčenlivosti.

Její úhlavní nepřítelkyní byla moje kamarádka Liessl Koloschek, která bydlela v prvním patře našeho domu. To, že se mnou kamarádila se jí nelíbilo, a navíc vadilo, že měla tak slovansky znějící jméno – takže ho vyslovovala s tím výrazným K. Při každé příležitosti si na ní stěžovala mojí babičce.

„Včera zase tahle Koloschek… Mně je jedno jak se chová – konečně, není to moje dcera – díky Bohu. Ale jak ta se chová… Paní profesorová – no včera… stála jsem s paní Fantovou, co bydlí taky v domě, a najednou jde ta Koloschek. Ale jak jde! Ne jako naše slečna Friedinko, tak nóbl a způsobně… Ona jde v takovém pulovru těsně na těch prsou – řeknu vám – přímo ordinérní… Řeknu vám – teda není mi do toho nic, ale tak ordinérní – to vám povídám – být to moje dcera, té bych to teda vytmavila, být moje dcera. Takže ona jde – nebudete tomu věřit – s nějakým mladíkem. Za bílého dne! S nějakým mladíkem, kterého já vůbec neznám! A jak s ním jde. Já vám řeknu – očima na něj kroutila! A s tím poprsím sem tam pohazovala – ne – paní profesorová, něco tak ordinérního! Nevíte náhodou – může bejt – kdo to byl – ten mladík?“

„Ne – nevím a ani mě to vůbec nezajímá!“

„No mě taky ne. Jesus Marjá, mě je to úplně buřt, s kým ona jde. Ale slečna Friedinko bude vědět, jak se jmenuje… Doufám, že to ví. To by bylo zlé, kdyby to její nejlepší kamarádka nevěděla… A víte, co ta Koloschek udělala?“

To moje babička nevěděla.

„Ona mě vůbec nepozdravila! Taková drzost. Ale té já to ukážu! Až dneska večer přijde zase pozdě, nechám jí zvonit a zvonit a zvonit. Takový fracek ordinérní. A teď jsem zvědavá, jestli vaše slečna ví, kdo byl ten muž… No – ten si jí stejně nevezme, a nic jí nebude platné házet těma prsíčkama ze strany na stranu!“

Přeložil Rudolf Tomšů.
Červen 2017

O autorce:
Friederike Hübner – Mehler se narodila v Praze 2. května 2018 a žila zde až do vyhnání 1945. Napsala řadu knih a ve Weilheimu vedla  skupinu spisovatelů a dramatiků. Zemřela tamtéž ve věku 85 let.