Na Klíčavě 1 – historky Pavla Řepy

Příběh druhý je z mých vzpomínek na má studentská léta. Při práci na mé diplomce jsem pravidelně jezdil na Klíčavskou přehradní nádrž. Jezdila nás tam celá parta do níž vedle nás studentů ichtyologie přibyl časem i malíř Jirka Malý, který na Klíčavě maloval obrázky do atlasu ryb, který spisoval můj skvělý přítel a vedoucí naší skupiny Juraj Holčík.
Klíčava

Jirka byl člověk s rybami doslova srostlý. Pocházel z jižních Čech, jeho tatínek byl baštýřem na táborských rybnících a Jirka ryby skvěle maloval, ale také chytal a dokázal z nich připravovat báječné pokrmy. Také byl zřídlem zábavy a báječných historek. Když vyprávěl příhody svého táty, tloukli jsme se vždycky smíchy.

Tady je jedna typicky sedmilhářská: Jirkův táta rád chodil na ryby s prutem, a jednou když se vracel z ryb, zapomněl si na háčku mrtvou rybičku, na kterou chytal dravce. Zastavil se s nějakým známým na kraji silnici a začali si dlouze povídat. Prut měl přes rameno a zapomenutá nástrahová rybka mu visela na vlasci za zády.

Ničeho si nevšímal, pořád vykládal, až se najednou přikradla kočka a chňap a měla rybku v tlamě a rozběhla se s ní do louky.

Jirka říkal: To se náš táta předvedl jako rozený rybář. Když se mu rozhrkal naviják, tak naprosto automaticky zasekl. Kočka zaječela bolestí a začala, zavěšena na háčku lítat sem a tam po louce. Jenže na té louce byly kupky sena a starý Malý se bál, aby mu do nich nezamotala vlasec, to by ho pak musel vyhodit. Takže začal kočku opatrně vodit mezi kupkami, úplně jako rybu ve vodě při chytání.

Když lidi okolo viděli jak starý Malý nádherným rybářským grifem vodí kočku po louce mezi kupkami, řvali smíchem a svolávali na tu podívanou celou ves. Ještě dlouho si měli o čem vyprávět.

Takovými příhodami Jirka jen hýřil, ale ještě lepší příhody sám vytvářel.

Skutečnou legendou je příběh, jak učil Pepu Stehlíka jíst ryby. My všichni tři, tedy Juraj, Jirka a já jsem ryby jako potravu milovali a je nutno přiznat, že pokud jsme nějakou rybu ulovili tak jsme ji taky sežrali, i když pan docent nás stále nabádal, abychom úlovky nakládali do formalinu a obohatili naše sbírky na fakultě.

Pepa ryby nejedl, živil se pořád škvarky s vajíčky a na nás, když jsme baštili ryby vysloveně zahlížel. Jirka začal zkoumat, proč ryby nejí a zjistil, že jako mnozí lidé, se bojí kostí. A tak Jirka rozhodl, že Pepu ryby naučí jíst, když mu udělá okouna po řecku, což byl jeho speciální recept.

Okoun po řecku se dělá takto. Drobní okouni (musí jich být hodně) se vykuchají, odstřihnou se jim preparačními nůžkami hlavy a ostnité ploutve, stáhnou se, abychom se nemuseli škrabat s jejich ostnatými šupinami, a pak se do velkého hrnce naskládá vrstva rybích tělíček. Na ně se naskládá vrstva nakládané zeleniny, které se tehdy říkalo čalamáda. Na to přišla zase vrstva ryb a na ně vrstva čalamády a tak pořád, až byl hrnec plný. Pak se tam nalila flaška oleje a vylil se zbytek láku z té čalamády.

Zábrusové pokličky tenkrát ještě nebyly, tak jsme obyčejnou pokličku omotali utěrkou a do hrnce ji těsně zapasovali. Kamna se roztopila naplno, šup s hrncem do trouby a peklo se to skoro dvě hodiny. Pak se sundala poklička a chvíli se ještě peklo, aby se odpařil zbytek láku a navrch se udělala kůrčička. Nu a potom již se nabíralo lžicí a chutnalo to báječně. A rybí kostí se tím lákem a kyselostí a tím tvrdým pečením změnily v takové papírové nitky, které vůbec nevadily.

A tak jednou, když jsme měli k dispozici skoro stovku drobnějších okounů, rozhodli jsme se udělat okouna po řecku a naučit našeho přítele Pepu jíst ryby. Během dvou hodin byly ryby připraveny a s čalamádou navrstveny do největšího hrnce, který jsme na naší terénní stanici měli, roztopili jsme naše kamínka do červena, a Jirka malíř, jak to komentoval Juraj: „Bohovským hlasom zreval. Šup s tým do krematória!

Ale, chybička se vloudila. Náš hrnec byla asi o 5 cm širší než dvířka do trouby našeho sporáčku. Co teď.

Jirka si ovšem ihned věděl rady. U cesty vedoucí od hráze Klíčavské přehrady podle potoka k Berounce byla dobrá stovka chat. Někde přeci musí mít dost širokou troubu. A tak se od naší terénní stanice vydal zvláštní průvod. V čele kráčel Jirka malíř, za ním jsem já s Jurou nesl hrnec s rybami a průvod uzavíral Pepa, který na kolečku vezl veškeré pitivo, které jsme na stanici posbírali, totiž asi 15 lahvových piv a flašku rumu.

Brali jsem jednu chatu za druhou, všude jsme decentně zaklepali a Jirka pronesl následující řeč:
„My jsem z Karlovy univerzity, děláme tady výzkum a potřebovali bychom vědět jak máte širokou troubu.“
Já jsem poměřil hrnec s dvířky trouby a pak mnohokrát následovalo:
„Vaše trouba je moc úzká, tak vám velice děkujeme za laskavost a přejeme dobrou noc.“
A šli jsme dál.

Teprve asi v třicáté chatě měli troubu dost širokou. Tak jsme majitelům vysvětlili o co nám jde a oni, když viděli obrovský hrnec plný ryb připravených k pečení, projevili souhlas. Roztopili jsme jejich kamínka, šoupli do trouby náš poklad a pak jsme už jen čekali, až se ryby upečou. Začali jsme otvírat naše zásoby piva a rumu, paní si vzpomněla, že má ve spíži taky načatou lahev rumu na cukroví, pán zase před nedávnem dostal od švagra z Moravy dvě láhve slivovice, takže jsme se při čekání nenudili a zábava byl čím dál tím bujařejší.

Když se ryby dopekly, otevřeli jsem hrnec a celou chatu zalila vpravdě nebeská vůně. Postavili jsem hrnec doprostřed místnosti na podlahu, my všichni jsme si kolem lehli do hvězdice a pak už jen lžíce cvakaly o hrnec a chatou se nesly slastné vzdechy a pochvalná zvolání.

Když byl hrnec prázdný poděkovali jsme našim hostitelům, ti nám chválili tu nebeskou krmi, kterou jsme jim nabídli a my se vydali na cestu zpátky.

Byl to však cesta obtížná, protože vypité pivo s rumem způsobilo své. A tak jsme všichni zoufale klopýtali a velmi pracně jsme hledali cestičku do naší stanice. Nejvíc toho zřejmě vypil Pepa, takže jsme ho museli podpírat a nakonec jsme ho naložili na kolečko a dovezli k stanici, jinak bychom tam snad nedošli. Na stanici jsme se rozlezli na kavalce a usnuli.

Když jsme se ráno vzbudili a trochu se rozkoukali, Jirka hrdě oslovil Pepu:
„Tak vidíš, že jsi se naučil jíst ryby“.
Ovšem Pepa těžce s probírající k životu brumlal:
„Jaký proboha ryby?“
Ukázalo se, že jeho opička byl tak důkladná, že celý příběh zaspal. Tak jsme sice uspořádali pro naše neznámé příznivce báchorečnou hostinu, moc dobře jsme se poměli, ale Pepa se nenaučil jíst ryby.

My jsme pak chodili okolo chat poněkud opatrně, měli jsem strach, aby nám někdo nevyčítal naše noční manévry, ale náš lid je zřejmě dostatečně bodrý, a odpustil nám. Jenom jsme nikdy nezjistili tu rodinu, která nám tak dojemně poskytla přístřeší, protože nikdo z nás si cestu k jejich chatě nepamatoval.

Autor: Pavel Řepa
Zdroj: Sedmdesátka Tachov

Share on facebook
SDÍLET