Na Klíčavě 2 – historky Pavla Řepy

Jestli se vám předchozí příběh líbil, přidám ještě třetí, opět z naší klíčavské „vědecké“ práce.
přehrada

Vyprávění o naší práci na Klíčavě doplním o zajímá setkání  s nepříjemnými státními zaměstnanci, kteří nás občas na Klíčavě perlustrovali. Tato přehradní nádrž je totiž po celém obvodu obklopena Lánskou oborou, která patří k objektu prezidentského zámku v Lánech.

Tehdy byl prezidentem Antonín Novotný, který snad ze všech našich prezidentů nejvíce trpěl stihomamem a trval na bedlivém střežení, neboť jak pravila tehdejší lidová moudrost, mohl nám být pan, pardon soudruh president ukradený.

Proto všichni členové naší pracovní skupiny museli mít jakousi legitimaci, kterou pro nás fakulta opatřila na prezidentské kanceláři, a tou jsme se museli co chvíli při pohybu na březích nádrže vykazovat nenápadným pánům s odznakem pod klopou.

Jednou se stalo, že s námi na Klíčavu i přijel náš o rok starší kolega Antonín Radaš, velký bohém a muzikant. On měl diplomku anatomickou, měřil plochu žaber, ale jednou si musel s námi do terénu zajet, aby si odchytil nějaký materiál ryb pro měření a musel jet do terénu sám, neboť ještě za čerstva musil žábry ryb složitě nastřikovat nějakým roztokem, který mu pak umožnil provádět doma v laboratoři měření. Pro tuto jednorázovou návštěvu se zdálo zbytečné opatřovat pro něj propustku, takže nám bylo uloženo, že to musíme nějak zaonačit, aby nebyl průšvih.

Juraj, jako šéf naší skupiny rozhodl, že mu nachytáme potřebné ryby a vysadíme ho na ostrůvek v přední části nádrže, aby nedráždil naše kontrolory. Učinil jsme tak, a odjeli za svou prací na konec dlouhé zátoky, kterou nádrž končila. Odjeli jsme a ztratili Toníka z dohledu.

Když jsme se asi po dvou hodinách vraceli, už zdálky jsme viděli, že u ostrůvku je přiražena pramička a na ostrůvku byl Anton v bouřlivém rozhovoru s pánem v koženém kabátě. Juraj viditelně znervózněl v očekávání nějakých nepříjemností, ale k našemu překvapení, ještě dlouho před tím, než jsme dojeli k ostrůvku, milý pán naskočil do pramičky, rychle  přejel na břeh a zmizel.

Toník nám pak vyprávěl jak se pán  dlouze vyptával na to co tu dělá a jaké je jeho zaměstnání a jaký má smysl to co tu dělá. Toník pravil, že mu vše obšírně zodpověděl a na oplátku se začal na totéž vyptávat pána a když došlo k otázce jaký má jeho práce smysl, pan se zatrudil, nasedl do loďky a odjel. Trochu nás překvapilo, že takové dráždění estébáka nemělo nějaké nepříjemné následky, ale byl rok 1964, tedy zlatá léta šedesátá, kdy se vše uvolnilo.

O deset let později by nám něco takového asi tak hladce neprošlo.

Autor: Pavel Řepa
Zdroj: Sedmdesátka Tachov

Share on facebook
SDÍLET