Inverness – historky Pavla Řepy

Z nudy, do níž mě uvrhla covidová epidemie si mimo jiné pomáhám tím, že píši své vzpomínky. Občas se mezi nimi mihni žertovná příhoda, takže jsem si řekl, že by vás takové historky mohly pobavit a tak tedy jsem je vybral a postupně je přikládám.
Řepa - portrét 2014

Příběh první je z mé cesty do Skotska v roce 1996. Mimo jiné jsme se dostali do městečka Inverness, na severním okraji Skotska.

V Inverness jsem zažili velmi pěknou příhodu. Průvodce po příjezdu do města vyhlásil povinnou hodinovou přestávku, která se nám velmi zamlouvala, protože jsme za sebou měli pět hodin sezení v autobuse, a čekalo nás nejméně dalších pět hodin.

Ale kam jít v tomto ospalém městečku, kde dokonce i kostel byl zamčen, takže jsme si ho nemohli prohlédnout. Po bezcílném touláním ospalým městečkem jsme došli k jeho okraji kde na zeleném pahorku stála jakási budova podobná malému hrádku. Když jsme k ní došli, zjistili jsme podle tabule na průčelí, že je zde městský úřad, takže nic pro nás. 

Inverness

Byla zde však nenápadná šipka ukazující směr k zadní straně budovy. Šli jsme tedy tam a nalezli malou branku, od níž vedly schody kamsi dolů, zřejmě do sklepa. U této branky seděla starší dáme a rychle cosi brebentila v gaelštině. Když pochopila že nerozumíme, přešla do angličtiny a zvala nás k návštěvě, při níž údajně poznáme něco zajímavého.

Zaplatili jsme tedy jednu libru a velkým brkem se podepsali pod jakousi listinu, jíž jsme nerozuměli. A pak jsme se vydali po tmavých schodech a dole nás uvítal hlučný hrozivě znějící výkřik. Má spolucestující, která mě provázela nejen na této cestě po Skotsku, ale i na mé cestě životem, se příšerně lekla a provedla v tmavé chodbě jakýsi divoký kolový taneček, který byl odměněn upřímným smíchem.

Když jsem se v šeru trochu rozkoukal, viděl jsem původce tohoto výkřiku, statného vojína v modrém kostkovaném kiltu a modrém baretu, který tu stál jak stráž. To už jsme znali z Edinburgu, že skotské stráže se projevují hlučným výkřikem, ale tady to bylo poněkud překvapivé. Vojín se přátelsky zubil a ukazoval nám na další schůdky tentokrát vedoucí nahoru.

Vylezli jsme na šťavnatý trávník za budovou a šipka nás opět vedla po železných schodech na jakousi pavláčku před vchodem v prvním patře budovy. Tady nám bylo chvíli čekati a postupně se k nám připojilo asi deset dalších návštěvníků. Byl tu např. značně otylý Němec s manželkou, parta amerických studentů a dva sympatičtí Švédové.

Po chvíli se otevřely dveře a dovnitř nás pozval malý zrzavý, křivonohý vojáček ve stejné uniformě jako měl první strážný. Tady nás jakž takž srovnal posunky do vyrovnané řady a když kdosi vstoupil zavelel nám pozor.

Vstoupil statný muž opět v téže uniformě, ale více vyzdobené, z čehož jsme usoudili, že jde o velitele. Úvodem nás seřval za to že vypadáme příliš nevojensky a pak pronesl řeč, z níž jsem vyrozuměli, že podpisem té úvodní listiny jsem se dali naverbovat do Invernesskeho gardového pluku.

Byl na nás velmi přísný, otylému Němci dokonce vyčítal, že jeho břicho příliš vyčnívá ze zákrytu a svou nelibost dal najevo tím, že provinilce šťouchal do břicha velitelskou hůlkou, což nás ostatní přirozeně velmi pobavilo. Pak nám na historické, ručně malované mapě Skotska ukázal kde jsou pevnosti, v nichž nám bude vykonávat službu a cesty, které budeme střežit před nepřáteli.

Pak nás jeho křivonohý podřízený odvedl do sousední místnosti, kde ze skříně vytáhl obrovskou starou mušketu a dal nám školení jak se takovou zbraní zabije Inglése. Když usoudil, že to už umíme, vedl nás do sousední místnosti, kde nás čekal kuchař. Ten nás poučil, jak se budeme stravovat, což spočívalo v tom, že k snídani budou ovesné vločky, k obědu ovesné vločky a k večeři pro změnu ovesné vločky. Křivonhý vojáček nás potěšil zprávou, že každý branec bude denně mít nárok na sklenici skotské whisky.

Pak nám každému na rameno přilípl odznak Invernesského pluku a zdvořile nás vyprovodil před budovu, neboť ceremoniál byl skončen. Moc jsme se pobavili a ocenili, že ti mládenci s minimálními náklady pořídili pěknou turistickou atrakci.

Autor: Pavel Řepa
Zdroj: Sedmdesátka Tachov

Share on facebook
SDÍLET