Vánoční strýček (Der Weihnachtsonkel)

Povídka z knihy „Knoblauch, Kunst und Kindheit in Prag“
kniha

Povídka z knihy „Knoblauch, Kunst und Kindheit in Prag“ 

Zima proměnila historickou část města na kouzelnou kulisu. Karlův most s jeho zasněženými svatými, množství kostelů s kupolemi pokrytými tlustými bílými čepicemi sněhu, pableskování sněhu v matném světle pouličních luceren, hra světel v barevných mozaikách kostelních oken… 

Všechno bylo tiché, utlumené, uzavřené do sebe. O to hlasitější to však bylo uvnitř. Byl to čas slavností, hudby, tance a domácích divadelních představení. Pražské rodiny se překonávaly a trumfovaly v nápadech, čím ozvláštnit své domácí bály.

Pro nás, děti, byly středem všeho v té zimní době Vánoce. Milovali jsme to tajnůstkářské šeptání, a úžasné vůně linoucí se z kuchyně.

Ale mělo to také svou stinnou stránku: náš otec měl album, v němž jsme museli být zvěčněni, aby byl náš vývoj fotograficky zdokumentován. Matka pak opatřila tyto slavnostní záběry krásnými humornými veršíky. Otec miloval tento svůj vánoční album nadevše; my děti jsme ale tu cestu fotografovi z duše nenáviděly.

Začalo to už tou nutností být dobře oblečen a náležitě ostříhán. V ateliéru mučení pokračovalo: byli jsme složitě a zcela nepřirozeně aranžováni na kanapi potaženém rudým sametem. Hlavy byly fixovány pravítkem, abychom se nehnuli. 

„Hlavinku trošku výš – teď se dívat na bratříčka – ne, tu ruku víc napravo, druhou sestřičce na rameno.“

Každá část našich těl dostala předepsané postavení, a když se z nás staly ztrnulé loutky, přišel příkaz:

„Usmívat se, usmívat!“ 

Výsledek tomu odpovídal. Vypadali jsme na těch fotkách jako duševně zaostalí. 
Ale podoba byla k rozeznání…

Každým rokem 20. prosince přijel námi velmi milovaný posel našich Vánoc: strýček Eugen Ganghofer z Litoměřic. Byl to poslední bratr mého zemřelého dědečka: Podivínský starý mládenec, který nás skvěle bavil tím, že byl neustále naštvaný.       Na všechno a na každého nadával, mručel – ale bylo to takové to vrčení starého psa, věrného své rodině.

Strýček Eugen byl vysoký a hubený, měl ježaté, rozcuchané šedivé vlasy a vyhublý obličej. Jeho výrazné oči dokázaly člověka doslova probodnout. A přestože se málokdy zasmál, měl velkou schopnost humoru. Problém byl v tom, že jeho láska a humor se projevovaly láteřením , výbuchy zuřivosti a zlosti. To vše v takové originalitě, kterou jsme my, děti, neznaly – a proto velmi rády provokovaly.

Vánoce bez strýčka Eugena byly pro nás naprosto nemyslitelné. Přijel vždycky odpoledním vlakem v pět hodin, a moji bratři Willy a Kurt ho měli u vlaku čekat a doprovodit domů. To se ale nikdy nepodařilo. Oni ho každým rokem spolehlivě propásli. Ruch nádraží, spousta lokomotiv, vánoční cingrlátka a ruch způsobily, že strýčka pokaždé přehlédli. 

Poté stál rozzuřen, s jeho malým kufrem před našimi dveřmi: „Poslali jste mi zase naproti ty dva pitomce, kteří mě neviděli? To není v té vaší mešuge famílii ani jeden normální, neslabomyslný člověk, který by mně pomohl s tím kufrem?“ 

Byli jsme pevně přesvědčeni, že to on moje bratry úmyslně přehlédl – potřeboval holt důvod si zanadávat.

Když se pak konečně dostavili ti dva hříšníci, divili se:

„Strýčku Eugene – ty už jsi tady?“ 

Láteřil: „Ne – já tu ještě nejsem, já ještě stojím v tom mrazu na peróně, a čekám, až si mě dva rohatí volové všimnou. Ale vy nejste bohužel jen blbí, ale ke všemu ještě slepí jak slepice do polívky!“ 

Strýček Eugen miloval hudbu nadevše. Věděl, že vždycky pořádáme domácí vánoční koncert. Rád chodil poslouchat na naše zkoušky, a při nich vždycky tiše zpíval. A při každém falešném tónu zařval:

„Fiss, Fiss! Mě to úplně zouvá boty, ty slone v porcelánu – neumíš číst noty?“ 

Dokonce i když se mu to líbilo, stejně nadával:

„Willy – ty jsi sice duševní přehmat, ale na ty housle hraješ dobře – to se musí nechat.“ 

Moderní hudbu nenáviděl, a když Willy hrál jednou sonátu od Hindemitha, zařval:

„Dejte mi pokoj s tím Hindemithem. Ten chlap je vrah lidských uší, jednomu se z toho obrací žaludek!“ 

Na první svátek vánoční šel každý rok do opery. Pouze však, pokud dávali něco – normálního. Normální pro něj byli jen – Mozart, Beethowen, Verdi a Wagner.

Puzzini byl „ubrečená mazlanina“ a Richard Strauss „zdivočelý salát“. 

Bral mě vždycky sebou, a já jsem musela opatřit lístky: 

„Ty ničemná osobo, máš toho v tom té třepotavé hlavě opravdu málo, ale koupit dvě vstupenky bys přesto mohla zvládnout.“

„A kde chceš sedět?“ 

„Blbá otázka. Jasně, že tam, kde je dobře slyšet!“ 

„Takže první řada v přízemí?“ 

„Zešílela jsi? V první řadě? Tam uslyším jen orchestr a uvidím ty našminkované fracky!“ 

„Takže víc ke středu?“ 

„Ve středu? Aby mě ten obrovský lustr spadl na hlavu? Vypadám jako sebevrah?“ 

„Radši tedy první řadu na balkoně? Tam ti nic nespadne…“ 

„Nic? Nic? A když někomu na galerii vypadne kukátko z ruky? Kam asi dopadne? Na moji hlavu! Ale ty opravdu nemáš žádnou fantazii, ty živoucí pleveli…“ 

Plevel se zhroutil v záchvatu smíchu. 

„Co se s tebou děje, ty vyrabovaná hlavo. Tvůj rozum nestačí ani na dvě vstupenky! Do jaké famílie jsem se to dostal…“ 

„Strýčku Eugene, ale teď opravdu vážně… Co tedy na tom zadním balkóně, pod střechou?“ 

„Ty Satanova pečínko – opustili tě snad opravdu všichni bohové? Já chci přece něco slyšet! A když mě posadíš deset kilometrů od jeviště – to jsem mohl rovnou zůstat v těch Litoměřicích. Dobrá místa nejsou přece ani vpředu, ani ve středu, ani na straně, kde člověk slyší jen ty trouby… Pane Bože, vždyť je to tak jednoduché…“ 

Samozřejmě jsem věděla, že chce sedět v šesté řadě vlevo. Věděl to i náš starý pokladník v německém divadle, a každý rok nám ta dvě místa rezervoval. Já jsem ale nechtěla přijít o ten fascinující ohňostroj nádherných nadávek, takže jsem vstupenkovou hru nikdy nevynechala. 

Když se návštěva opery přiblížila, byl strýček Eugen velmi neklidný. Dvě hodiny před začátkem začaly jeho přípravy. 

„Satanella,“ tak říkal Mizi, naší služebné, kvůli jejím černým očím, „přineste mi horkou vodu na holení, a ať mě nikdo nevyrušuje!“

To bylo pro mě. Vyrušovat totiž byla moje specialita, a u něho to bylo tak úžasně úspěšné. Při holení si vždycky zpíval, a úspěšně se několikrát pořezal. 

„Satanella – kde máte ten kamenec? Já vykrvácím! Ale to je vám jedno, vy barbarští egoisti!“ 

Pak následoval boj s nákrčníkem a knoflíkem k němu. Strýček Eugen se ho ve své nervozitě pokoušel tolikrát zapnout, že mu tento zrádný objekt vždycky spadl na podlahu.

„Vy neschopná verbeži – rychle hledejte můj knoflíček – v tomhle zatraceném bytě člověk nic nenajde.“ 

Lezli jsme vesele po podlaze, a předstírali jsme, že nic nenacházíme, abychom nepřišli o další vodopád nadávek. 

„Máte klapky na očích? Takový malý knoflík přece musí být k nalezení. Proč proboha jezdím každý rok do tohohle blázince – přijdu tady o poslední nervy! Tak co? Nelezte tady dokola jako zpitomnělí krokodýli, hledejte s rozumem!“ 

Tiše jsme se dusili smíchy. Konečně jsme mu dali ten dávno nalezený knoflík, ale preventivně jsme lezli dál po podlaze. 

„Co tam děláte? Jsem tu snad v nějakém kostele, že  všichni klečíte na zemi?“ 

„My tady čekáme, až ti ten knoflík zase upadne.“ 

„Co je to za blbost? Proč by mě měl… Hergott – už je zase pryč. To je z toho, že mě tady totálně zblbnete s tím lezením tady okolo, vy bezmozkové hadí plemeno!“ 

A když byl konečně oblečen, zvolal: „Satanella, kde je moje svačina?“ 

Byla samozřejmě už na stole, podle jeho přání: dva chleby se šunkou a sklenka červeného. Při Wagnerových operách to musely být chleby tři. Délka opery musela být totiž v přesném souladu s obsahem jeho žaludku. V průběhu svačiny si položil před sebe svoje velké zlaté hodinky, a každé dvě minuty se díval, jestli už není pozdě. 

„Nenávidím přijít někam pozdě. To dělají jenom ženské!“ 

Sotva se najedl, zvedl se nervózně: „Kde máš ty vstupenky?“ 

„Ale strejdo Eugene, ty jsem přece dala tobě!“ 

„Mně? Co mi to tady lžeš přímo do uší? Nic jsi mně nedala!“ 

„Ale ty sis je dával do náprsní tašky, já jsem to viděla!“ 

„Aha – tak ty mě ještě ke všemu sleduješ jako špion, ty výlupku ženských ctností!
V mojí náprsní tašce nejsou!“ 

„Podívej se tam, prosím tě!“ 

„Ani mě nenapadne. Dej sem ty lístky. Ty je máš!“ 

Na nejvyšší míru podrážděn stál strýc Eugen nade mnou jako běsnící skalní orel. Dalo mně strašnou práci zachovat vážnou tvář. 

„Prosím tě strýčku věř mi, jsou ve tvojí náprsní tašce.“ 

„Okamžitě ti dokážu, že ty…“ 

Nervózní rukou sáhl do náprsní kapsy a – tam nic. 

„Pomóc – byl jsem okraden. Do jaké loupežnické jeskyně jsem se to dostal?“ 

„Vaše náprsní taška leží na nočním stolku.“

Naše Mizi totiž viděla a věděla všechno. 

„Který idiot jí tam položil?“ 

Mitzi ji přinesla: lístky do opery v ní ležely. 

„No vida“ mínil strýček spokojeně „tady jsou. U mne je totiž pořádek. To jenom vy – sloni v porcelánu – v tom děláte zmatek. Takže můžeme jít. Halt! Kde je moje operní kukátko?“ 

„Tady strýčku – už ho držím v ruce…“ 

„Nepatří do tvojí ruky, patří do kapsy mého kabátu – svinská práce!“ 

„Kde jsou moje hodinky? Proboha – jsou pryč!“ zběsile prohledával všechny kapsy. 

„Možná, že jsi je nechal ležet na stole…“ 

„Já zásadně nenechávám nikde nic ležet. Taková nepořádnost u mě neexistuje.“ 

Vtom volá Mitzi shora: 

„Pane Ganghofer, Vaše hodinky. Ležely na stole.“ 

„Aha – zase ta Satanella. To krkavčí stvoření mi nosí jenom neštěstí! Nejdřív někam zašantročila moji peněženku, a teď zase moje hodinky…“ 

Cestou do divadla šel vždycky o krok přede mnou, rychlými dupavými krůčky, a na nic mi neodpovídal. Ale jak si v divadle sedl na své místo, byl jako vyměněný. Ten nervózní spěch zmizel a výhružný výraz v jeho očích se změnil na pohled těšícího se dítěte. Všechno na něm se uvolnilo a naplnilo očekáváním.

Potom řekl: „No tedy…“    a usmál se na mne, jakoby chtěl říci: „… ale vždyť já to tak nemyslím…“ 

Rozuměli jsme si, my dva. A patřili jsme k sobě. Tady v divadle, při našich milovaných operách – a vůbec… 

Opřel se pohodlně, a zavřel oči – jakoby té hudbě šel naproti. Při operách, které začínají pianissimem, to mohlo být lehce trapné, protože špatně slyšel, a zeptal se:

„Proč nezačínají?“ 

V jednom takovém případě seděli před námi Franz Werfel a Max Roth. Byli častými hosty v divadle, především Max Roth patřil ke stálému publiku. Oba se zlostně ohlédli, ale když Werfel uviděl tu skurilní postavu mého strýčka a vedle něj mně, malou osůbku, která jej chlácholila, zasmál se pobaveně. Byl mně hned sympatický, a když jsem potom později četla jeho knihy, vybavila jsem si vždycky jeho chápající, dobrotivý úsměv. 

K opernímu stálému publiku patřili také manželé Kohnovi. On byl malý obrýlený Žid, ona – tlustá persona s pronikavým hlasem. Byli nám nápadní proto, že on seděl čtyři řady před ní, a ona při začátku každé přestávky zachrastila velkým papírovým pytlem a volala na něj:

„Kohn – chceš čerstvou sušenku?“ Německy: „Kohn – willst du frischer Käk?“     
Vedeni tímto příkladem, říkali jsme doma keksům „frischer Käk“. Příklady táhnou. 

Strýček Eugen hrál velmi rád, a velmi špatně karty. Nejraději taroky – tehdy to byla velmi oblíbená hra. Ráda jsem přihlížela, protože jsem očekávala strýčkovy nadávky.

„Zapráskaná karta!“ nebo – „karty jako kapusta s kaktusovými bodláky… Kdo mi to rozdal takový odpad? Miserabily.“

Můj otec řekl jednou pln obdivu: „Eugene – už nadáváš celou hodinu a ještě ani jednou ses neopakoval!“ 

Strýček si často při hře zpíval, a tatínek ho napomínal: „Eugen, ty se nesoustředíš – nikdy nevíš, kolik trumfů je venku. Počítáš je vůbec?“

„Počítat je? To umí každej trotl – to potom nejsou karty to pravé umění.“ 

Rád si ráno u snídaně přečetl v klidu noviny. Sedla jsem si proti němu a dívala se na něj. Zprvu mlčky. On mne nevnímal. 

„Strýčku Eugene!“ 

Ani nevzhlédl a četl. 

„Strýčku Eugene! Strý- čku Euge-ne!“ 

„Herrgott ty zatracené žvanidlo, mlč!“ 

„Chtěla jsem se tě něco zeptat.“ 

Ticho. 

„Strýčku Eugene, ty neslyšíš? Musím se tě zeptat na něco velmi důležitého!“ 

Trýznivý vzdech. 

Vstala jsem, postavila se vedle něj, jako že ty noviny čtu s ním. To úplně nesnášel! 

„Tak co je u všech hromů! Tak se ptej!“ 

„Chtěla jsem se tě zeptat, co to čteš.“ 

„Co to čtu? Nic blbějšího už tě nenapadlo? Noviny čtu. A teď mě pocti svou okamžitou nepřítomností!“ 

„Ale co – co čteš v těch novinách?“ 

Sbalil noviny a zmizel s nimi na toaletě. „To je tady jediné místo, kde člověka neruší.“ 

Po nekonečné době odtud vyšel. Očekávala jsem ho věrně. 

„Ty jsi tady pořád, ty zatracená houbo otravná? To nemáš nic jiného na práci?“ 

„Chtěla jsem se jen zeptat, jestli se teď půjdeš projít.“ 

„Ne.“ 

„Proč ne?“ 

„Protože prší.“ 

„A proč se nejdeš projít, když prší?“ 

„Protože bych byl mokrý.“ 

„A to by ti vadilo – být mokrý?“ 

Strýček vyskočil a nanejvýš rozezlen běžel k mé matce. 

„Musím s tebou nutně mluvit. Je to velmi vážné. Tvoje dcera je totiž na nejvyšším stupni  slabomyslnosti. Nejdřív se mě ptala co čtu, přestože každé tele vidí, že noviny. Pak se mně ptala, jestli půjdu na procházku, přestože každý ještě idiotštější člověk vidí, že venku prší. A pak se mně zeptala, jestli mi vadí, když jsem mokrý. To není normální – to dítě je duševní embryo. S tím musíte něco dělat, než to bude ještě horší.“

Moje maminka se začala smát, a to neměla dělat: 

„U vás je všechno ztraceno – vy patříte všichni do blázince! Nikdo mně tu nerozumí. Nechápu, proč já, starý osel k vám pořád jezdím!“ 

Ale když potom odjížděl, cupkal zmateně kolem nás: „No jó, ale – no tak…“ 

Nikomu nepodal ruku, neřekl žádnou při loučení obvyklou větu, ale všichni jsme cítili jeho pohnutí. Najednou čapnul svůj kufr a spěchal po schodech ven. Doprovod nechtěl. Říkal: 

„To potom stojíme jako blbci na tom peróně…“ 

My všichni jsme stáli na schodišti, sledovali jsme jeho boulovatý klobouk a vlající tlustý zimník na odpočívadlech a volali za ním: 

„Na shledanou, buď zdráv – a zase za rok!“ 

Překlad: Rudolf Tomšů 
Autor: Friederike Hübner – Mehler

Friederike Hübner – Mehler se narodila v Praze 2. května 2018 a žila zde až do vyhnání 1945. Napsala řadu knih a ve Weilheimu vedla skupinu spisovatelů a dramatiků. Zemřela tamtéž ve věku 85 let.