Morální soud

✍️ S jakými skutečnostmi souvisí morálka? Často používáme slova, která znamenají něco jiného, než co máme na mysli. Tím znehodnocujeme jazyk a bráníme vzájemnému dorozumění.
prostory soudu

Na letošním 23. mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě jsme se s manželkou zúčastnili projekce filmu Roberta Sedláčka Soud nad českou cestou (2019). Film přináší fiktivní soudní proces, v němž jsou posuzovány ideály Sametové revoluce.

Podařilo se naší společnosti je za 30 let svobody naplnit?
Nezpronevěřili jsme se jim?
Splnili jsme to, co jsme si vytkli jako cíle?

Žalobkyní je právnička, která žaluje celou společnost, včetně sebe, že se ideálům Sametové revoluce zpronevěřila a cílů, které si vytkla, nedosáhla. Oponuje jí advokát, který se snaží dokázat opak. Oba zvou svědky, kteří svědčí o stavu společnosti ve třech oblastech:

  • ekonomické, do níž patří i růst životní úrovně
  • v oblasti školství
  • v oblasti ochrany životního prostředí

Žalobkyně cituje z programových materiálů Občanského fóra, přičemž vybírá pouze pasáže, které se týkají probíraných témat, a snaží se dokázat, že společnost nedošla tam, kam chtěla. Obhájce jí oponuje. Svědkové uvádějí čísla, data, statistiky, případně přicházejí se svými životními zkušenostmi, přičemž jejich svědectví mají podepřít nebo vyvrátit argumenty žaloby či obhajoby.

Vše posuzuje porota, která má vynést verdikt: Vytčených cílů jsme nedosáhli — dosáhli. Soudce na závěr vynese rozsudek.

Ve filmu několikrát zazní, že se jedná pouze o soud morální, nikoli trestně právní — nakonec žalobkyně, obhájce i soudce jsou herci. Pouze svědkové a porotci jsou reálné osobnosti: odborníci, znalci či prostí lidé, kteří mluví každý sám za sebe.

Jak soud dopadl, nebudu prozrazovat, aby případný divák nebyl
ochuzen o pointu filmu (mimochodem až do konce to nevěděli sami tvůrci, protože
nevěděli, jak porota rozhodne). Chci se však dotknout něčeho, co mě zklamalo a
co považuji za příčinu neúspěchu tohoto filmového projektu.

Při projekci na festivalu v Jihlavě byl přítomen režisér Robert Sedláček i scénárista Ondřej Gabriel. Využil jsem příležitosti a v debatě po skončení promítání jsem jim položil následující otázku:

„Ve filmu několikrát zazní, že se jedná o morální soud. Ovšem o morálce se vůbec nemluví. Zvažují se čísla, data, statistiky, ale jak je na tom naše země z hlediska morálky obyvatel, o tom není řečeno jediné slovo. Jak tedy vlastně onen morální soud dopadl? Jak jsme na tom 30 let po Sametové revoluci?“

Nastala chvíle bezradnosti, pokus to nějak vysvětlit, ale když jsem požádal, abychom mluvili o morálce ve vlastním významu tohoto slova, nedostalo se mi odpovědi.

Přemýšlím nad tím, proč. Snad proto, že zkoumat mravnost lidí, morálku a etiku je mnohem těžší než porovnávat statistické údaje. Tvůrci navíc zřejmě použili slovní spojení „morální soud jen proto, aby dali najevo, že se nejedná o soud trestně právní. A vůbec je nenapadlo, že slovo „morální“ má nějaký význam a že by se právě nad tím mohli zamýšlet.

Děláme to všichni: velmi často mluvíme nepřesně, používáme slova, která znamenají něco jiného, než máme na mysli

Tím znehodnocujeme jazyk a bráníme vzájemnému dorozumění. V případě filmu však jde o víc než o nevhodně použité slovo. Jde o kritéria, jejichž prostřednictvím hodnotíme společnost. V politickém myšlení, které mají tvůrci filmu (a bohužel i většina našich polistopadových politiků), byla naše úroveň naší společnosti zploštěna pouze na vykazatelné položky. Mluvilo se o jevech, ne o podstatě. Tvůrci plavali po povrchu dění a sbírali pěnu dní, aniž se ponořili do hloubky.

Morálka, když už to slovo bylo použito, není vykazatelná
položka. Souvisí s takovými skutečnostmi, jako je:

  • čest
  • poctivost
  • pravdivost
  • zásadovost
  • důvěryhodnost
  • smysl pro nadřazení zájmu celku zájmům jednotlivce
  • způsobilost k oběti
  • respekt k druhému člověku
  • obrana svobody a důstojnosti své i druhých

Morálka souvisí s tím, že něco se dělá, aniž mnohdy víme, proč
(pomoc slabším, respekt ke starým lidem), a něco se naopak nedělá — prostě jen proto, že tohle slušný a čestný člověk nedělá (pomluvy, lež, šíření neověřených zpráv,
podsouvání zlých úmyslů druhému bez jakéhokoli důkazu).

Morálka je slovo drahocenné, stejně jako poctivost nebo důvěra. Je to slovo křehké, protože na rozdíl od práva jeho obsah nikde není kodifikován. Morálka souvisí se vzory, autoritami, předávají nám ji rodiče, učitelé, faráři, vedoucí sportovních i jiných zájmových klubů, šíří se prostřednictvím literatury, divadla, filmu, je přítomna (nebo nepřítomna) ve sdělovacích prostředcích.

Morální či nemorální jsou reprezentanti státu — bud jsou poctiví, pravdomluvní, slušní, respektující všechny okolo, nebo naopak podvodní, prolhaní, sprostí, vymezující se na úkor druhých.

Je mi to líto, že tvůrci filmu promarnili příležitost o tomto všem mluvit. Místo toho vypočítávali výši důchodů a úspěšnost absolventů škol v soutěžích.

Jediným mravně alarmujícím údajem byla zmínka o lidech, kteří se pohybují na sociálním dně společnosti. Bohužel, ani tento motiv nebyl dostatečně vytěžen otázkami:

Proč?
Jaká je příčina ponížení tak velkého množství lidí (bezdomovci, lidé v exekučním řízení, důchodci)?
A proč to vlastně většinu z nás nijak neznepokojuje?

Uvažuji nad tím, jak by dopadl morální soud nad církví. Jak jsme jako sbor a jako církev obstáli za těch třicet let svobody? Pozor, nejde o čísla a statistiky, počty sociálních projektů a vybraných peněz. Jde o morálku. O to, zda jsme poctivější, čestnější, pravdivější, zda respektujeme důstojnost druhých lidí a zda jsme schopni se angažovat ve prospěch slabých, pohrdaných a poškozovaných.

A jak jsem na tom já?
Jak by dopadl takový morální soud nade mnou?

Jak těžké to někdy je, když člověk začne přemýšlet nad tím, co použité slovo vlastně znamená.

Autor: Petr Vaďura
Zdroj: Slovo a život 2019/04