NAHLUBINU.NET

skutečná inspirace

DOPORUČUJEME

Podoba změny

Skutečná, hluboká a trvalá proměna poměrů k lepšímu nemůže totiž dnes asi už opravdu vzejít z toho, že se prosadí, i kdyby to šlo, ten či onen, o tradiční politické představy opřený a koneckonců jen vnějškový, politický koncept. Ale bude muset vycházet víc než kdy jindy a víc, než kde jinde, od člověka, od lidské existence, ze základní rekonstituce jeho postavení ve světě, jeho vztahu k sobě samému, k druhým lidem, k univerzu.

DNEŠNÍ NABÍDKA

Tady mohlo evangelium skončit. Nicméně neskončilo. Následuje ještě jednadvacátá kapitola, která je jakýmsi doslovem. Jeho obsahem je popis rybolovu, nejprve neúspěšného, posléze úspěšného, dále zjevení vzkříšeného Krista sedmi učedníkům, společná snídaně kolem ohniště a následuje ještě rozhovor s Petrem o jeho lásce ke Kristu a úkolu pást Ježíšovi ovce.

Po několika slovech věnovaných učedníkovi, jehož Pán miloval, končí pak evangelium druhým dovětkem stvrzující pravdivost vylíčeného svědectví.

Jaký je cíl/účel toho doslovu? Proč tam ta jednadvacátá kapitola je?

Poslechněte si celý příspěvek:

Doprovodné soubory:

Sólo le pido a Dios

Que el dolor no me sea indiferente
Que la reseca muerte no me encuentre
Vacía y sola sin haber hecho lo suficiente
Sólo le pido a Dios

Que lo injusto no me sea indiferente
Que no me abofeteen la otra mejilla
Después que una garra me arañó esta suerte
Sólo le pido a Dios

Que la guerra no me sea indiferente
Es un monstruo grande y pisa fuerte
Toda la pobre inocencia de la gente
Es un monstruo grande y pisa fuerte
Toda la pobre inocencia de la gente
Sólo le pido a Dios

Que el engaño no me sea indiferente
Si un traidor puede más que unos cuantos
Que esos cuantos no lo olviden fácilmente
Sólo le pido a Dios

Que el futuro no me sea indiferente
Desahuciado está el que tiene que marchar
A vivir una cultura diferente
Sólo le pido a Dios

Que la guerra no me sea indiferente
Es un monstruo grande y pisa fuerte
Toda la pobre inocencia de la gente
Es un monstruo grande y pisa fuerte
Toda la pobre inocencia de la gente

Biblické texty:

Genesis 18, 1-15

  • I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu.
  • Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi
  • a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka.
  • Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom.
  • Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“
  • Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: „Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby.“
  • Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil.
  • Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to . Zatímco jedli, stál u nich pod stromem.
  • Pak se ho otázali: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“
  • I řekl jeden z nich : „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna.“ Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu.
  • Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský.
  • Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“
  • Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: ‚Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?‘
  • Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“
  • Sára však zapírala: „Nesmála jsem se,“ protože se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses.“

Janovo evangelium 21,1-14

  • Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského.
  • Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků.
  • Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili.
  • Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on.
  • Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“
  • Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb.
  • Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou.
  • Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami.
  • Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb.
  • Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“
  • Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla.
  • Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán.
  • Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu.
  • To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení.

Poznámky:
1/ Bohoslužba je určena pro virtuální prostor internetu. Fyzicky nikdy neproběhla a neproběhne.
2/ Záznam můžete také sledovat pomocí služby Spotify, YouTube a SoundCloud. Odkazy naleznete zde:

Autor: Petr Vaďura
Zdroj: Evangelická církev metodistická – farnost Tachov
Download: MS OneDrive

ROZHOVOR S ROBERTEM ELVOU FROUZEM

Co je slovo?

Jedna z možných odpovědí říká, že slovo je soustava hlásek, zvuková či grafická jazyková jednotka, v níž je ukryt nějaký význam. Je to základní stavební prvek řeči, díky níž se spolu jako lidé mezi sebou dorozumíváme.

Filosofové a lingvisté se přou o to, zda se význam ukrývá ve slově samotném nebo je někde jinde a slovo kolem něj jakoby volně krouží a snaží se ho zachytit. Co si myslíš ty?

Nemám na to úplně jednoznačný názor, myslím, že oba postoje mají svou oprávněnost.

Že slovo je

  • to, čím označujeme skutečnost
  • to, čím se snažíme skutečnost vyjádřit
  • to, čím se skutečnost utváří

Napadá mě příklad: výroky „vinen“ nebo „nevinen“ – to jsou slova, která mají obrovský dosah. A je v nich obsaženo obojí.

Pokud je někdo vinen a ty řekneš: „Nevinen“, změníš realitu. Pokud je naopak nevinen a ty řekneš: „Vinen“, opět změníš realitu. Oba výroky přitom mohou mít fatální důsledky.

A je samozřejmě možno být i v souladu s realitou, když je za viníka označen opravdový viník nebo když je člověk nevinný zbaven obvinění.

Je v tom všem určitá ambivalentnost, protože realitu změním jen do určité míry nebo pouze na nějaké rovině skutečnosti. Pokud se někdo skutečně provinil a soud řekne: „Nevinen“,  může to viník přijmout jako vysvobození, ale to neznamená, že to, co se reálně stalo, se tím odestálo. Zároveň pokud prohlásím, že je nevinen někdo, kdo skutečně nevinen je, propojí to, co je skutečné, s tím, co je vyslovené, a tím se pravdivost skutečnosti znásobí.

V souvislosti s mocí slova a možností jejího zneužití je často uváděna propaganda. Jak funguje slovo jako nástroj propagandy?

Propagandu lze rozdělit do dvou typů.

Jeden, který se snaží jednoznačně narýsovat systém jakýchsi souřadnic, podle nichž je snadné určit, kdo je náš, kdo je nepřítel, co je pro nás pravda, co je lež, čemu je dobré věřit, čemu je dobré se vyhnout apod. Propaganda se snaží tento systém souřadnic všemi možnými prostředky prosazovat, často bez ohledu na to, jaká je skutečnost.

Druhá podoba propagandy je rozšířena zvlášť v posledních letech a spočívá v tom, že se jakýkoli systém souřadnic popírá. Znamená to, že je zde snaha zamlžit základní principy, podle nichž by se dalo rozeznat, co je pravda a co je lež, co je dobro a co je zlo. Tento systém, který ovládl sociální sítě a tvoří PR některých politiků, ničí samu možnost porozumění a dorozumění.

Zřejmě to souvisí s tím, že se bagatelizuje význam slova jako takového. Zvláště politici pak vypouštějí různé výroky jako pouhé balónky nebo mlhu – jsou prázdné, falešné, sám mluvčí je nebere vážně, ale podle jeho PR poradců to hezky vypadá.

Mám s tím zkušenost i z běžného života. Když pořádáme kontemplativní exercicie v horách, řadu dní mlčíme. Po takové zkušenosti člověk vnímá jakoukoli lidskou řeč mnohem citlivěji. Občas mě pak polévá horko, když mezi normálními lidmi vnímám, kolik slov je opravdu jen mlha. Slova se říkají, ale nenesou žádný obsah.

kontemplace

Navíc je tu problém s významem slov. Často na něco myslíme a chceme to vyjádřit. Použijeme přitom slovo, které ovšem nevystihuje to, co máme na mysli. Prostě to správné slovo neznáme, nemůžeme si na něj vzpomenout nebo jsme nedbalí. Navíc v rozhovoru vzniká problém v přenosu: kdo naslouchá, slyší úplně něco jiného, než co mluvčí říká.

Lze tomu nějak předcházet? Dá se na kultivaci dialogu pracovat?

Určitě ano. Problémy, které popisuješ, patří k dobrodružstvím používání jazyka. Když něco říkám, vkládám do své řeči nějaký obsah. A vždy je otázka, nakolik se to kryje s tím, co pak nese slovo, které vypustím.

Ovšem ten, kdo má slova slyší, se nachází v určité situaci, s nějakým předporozuměním, s nějakou představou, kterou v něm konkrétní slova vyvolávají. Pokud v takové situaci dochází k dorozumění, tedy pokud slovo propojí mluvčího s naslouchajícím, pak se jedná o zázrak.

Připadá mi vzrušující a zajímavé, že slovo v sobě obsahuje současně moc i bezmoc. Samozřejmě věřím, že pro vzájemné dorozumění je možno hodně udělat. Např. sám si mohu dávat větší pozor na to, jak mluvím, co říkám, proč to říkám, co mě k tomu motivuje, ke komu slova pronáším, v jakém prostředí se rozhovor odehrává.

Můžu sledovat i to, zda se jedná o dialog, v němž ten druhý naslouchá a pokouší se porozumět tomu, o čem je řeč, anebo se ta řeč vede mezi lidmi, kteří se vzájemně moc nevnímají. S tím vším se dá pracovat.

Je však třeba vidět i sebe samého s nadhledem a s pokojnou sebereflexí, která nám pomáhá k tomu, aby to, co vyslovujeme, dávalo smysl a abychom přitom brali ohled na ty, k nimž mluvíme.

Nedávno jsem se díval na televizní noviny z listopadu 1989. Připomněly mi, jak byla v době socialismu používána slova, kolik jich bylo vyprázdněných: slovo demokracie, lid, boj za mír, otevřenost, přestavba… Také si vzpomínám na chvíli, kdy jsem poprvé slyšel v rozhlase úvahu Václava Havla Slovo o slově. Tenkrát jsem si díky Havlovu textu uvědomil, jak je jazyk celé společnosti znetvořený. Ty třicet let staré televizní noviny jsou toho stálým dokladem.

Mě také už tenkrát Havlova esej oslovila. Mimo jiné v ní upozorňuje na to, že v komunistické části Evropy mají slova obrovskou váhu, protože za ně člověk může být pronásledován. Poukazoval na to, že komunistická moc se slov bojí.

Na druhou stranu se mohlo zdát, že na západ od nás jsou slova bezmocná, protože ani ta slova, která jsou vyslovována s nějakým závažným záměrem, nenacházejí posluchače. A pak Havel upozorňuje na to, co zmiňuješ, že totiž v té „socialistické“ části světa existují pojmy, které ztratily svůj význam, neboť jsou nadužívané nebo používané zlovolně.

Když člověk slyšel „mír“ nebo „dorozumění“, měl přirozenou tendenci takovým slovům nedůvěřovat. Ovocem Havlova Slova o slově je pro mě tedy určitá nedůvěra, skepse či kritičnost ke slovům a ostražitost vůči tomu, kdo „velká slova“ vyslovuje.

Jde o kritickou reflexi a nadhled – a to platí obecně.

Třeba i v církvi, neboť v tomto prostředí jsou „velká slova“ doslova nadužívána. Bohužel to, o čem jsi mluvil, není jen záležitost minulosti. Radka Denemarková v románu Hodiny z olova ukazuje, jakou moc mají slova v dnešní Číně. To, co známe z komunistického Československa, je tam zmnohonásobeno.

Smutné je, že v Číně jsou podle Denemarkové pronásledováni a popravováni lidé, kteří šíří Havlovy texty.

O tom svědčí nejen Denemarková, ale i mnoho sinologů a lidí, kteří prostředí této komunistické diktatury znají.

Václav Havel nás přivádí k přemýšlení nad dalším významem slova „slovo“. Slovo je totiž také pojem filosofický a teologický.

Zastavme se u teologie. Janovo evangelium začíná slovy:

„Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha a to slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecko povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“

S prologem Janova evangelia souvisí také biblická zpráva o stvoření z knihy Genesis. Tam vidíme, jak Bůh tvoří svět slovem. Řekne – a stane se.

Co to řecké LOGOS použité pisatelem Janova evangelia znamená?

Kromě základního významu „slovo“, „tvořící slovo“, které není jen nějakým aktem Božím, ale je samo božské, má i významy zděděné z kontextu řecké filosofie, tedy „smysl“ nebo „řád“. Je to však něco živého, něco tvořícího, co zakládá skutečnost. V souvislosti s tím mě nepřestává fascinovat skutečnost, že když mluvíme, máme podíl na této síle slova, jež dovede zakládat světy.

To, že svět byl stvořen právě slovem, dává řeči důstojnost, která je výjimečná a specifická.

A vůbec si to neuvědomujeme, nepočítáme s tím a mnohdy meleme a meleme a meleme a naše slova jsou pustá a prázdná.

Je dobré si uvědomit, že vše, o čem mluvíme, se nás týká. Mám být bdělý, abych byl schopen posoudit, zda slova, která mám na jazyku, stojí za to, aby byla vyslovena.

Boží Syn před vtělením je v Janově prologu nazván LOGOS. V následujícím textu evangelia už však Syn Boží takto jmenován není, ale vystupuje jako člověk Kristus Ježíš. A mluví, káže, diskutuje. Možná se nám tím mezi řádky říká: „Nebojte se slov.“

Slovo nám svým vtělením dává určitý příklad a ujištění, že i my jsme v tomto světě vtěleni a že i naše slova se do tohoto světa vtělují. Proto se jich nemáme bát. Nejsme v tom sami – LOGOS nás podpírá a může působit také skrze nás, když se mu otevřeme.

Ještě bych chtěl otevřít jeden biblický text z 19. kapitoly knihy Zjevení:

„A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám. Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží. Za ním nebeská vojska na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu. Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího. Na plášti a na boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů.“

Ta biblická vize obsahuje spoustu metafor a vystupuje zde Boží soudce, jehož jméno nikdo nezná. Přitom je označen jménem Slovo Boží. Domnívám se, že to je Kristus.

I já sdílím tento pohled, i když se to v nás může vzpírat: vidět Krista nejen jako toho, kdo stojí na začátku času a kdo je dárcem existence, ale i jako toho, kdo stojí na konci času a na konci všech časů, prostoru a dějin, může být nesnadné.

Skutečnost, že je při poetickém líčení závěru dějin použito tolik děsivě působících obrazů, je třeba přijmout. Nic to totiž nemění na tom, že za vším stojí ten, kdo je láska.

Jeden z obrazů nám ukazuje, že z Kristových úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy. Když vychází z úst, jedná se tedy pravděpodobně o slova. Kristus jako soudce slovy pobíjí národy.

Znamená to, že slovo může rozsoudit, rozdělit, vyřknout výrok, o němž jsme mluvili na začátku: „Vinen“ nebo „Nevinen“.

Může vyslovit, že něco v našich životech bylo falešné či prázdné, případně že jsme se v něčem dopouštěli podvodu a obelhávali i sebe samotné.

Slovo jako soudce, jenž nezastupuje člověka, ale který je poslán Bohem – to je v tomto obraze vidět velmi koncentrovaně. Když to domýšlíme, přijdeme opravdu k tomu, že slovo má moc oddělit pravdu od lži, dobro od zla a že může jasně ukázat, jaká je povaha i těch nejskrytějších činů, jaká je povaha vnitřních motivací lidského jednání.

Představ si, že v televizi běží Otázky Václava Moravce a některý z přítomných hostů lže. Moderátor může tuto lež odhalit a pak už je věc mluvčího, co s tím udělá. Důležité je, že fakt lži byl odhalen a soudní výrok byl vynesen. Jakoby se události konce dějin zpřítomňovaly každý den.

Co s tím usvědčený člověk udělá, to závisí na tom, jaký je jeho postoj k pravdě a k realitě vůbec. Někdo se to snaží rozmlžit, aby to na něj nedopadlo. To souvisí s tím, čemu říkáme relativizace pravdy. Mluvčí tedy řekne: „To je váš názor, já to vidím jinak,“ jako by pravda i v těch nejdůležitějších oblastech byla jen věcí názoru.

V horším případě řekne onen lhář: „Pane redaktore, vy máte právo říkat pravdu, já mám právo na lež.“ A je to. Zmiňovali jsme moc slova při stvoření světa. Biblista Jiří Beneš tvrdí, že ta nejzákladnější skutečnost, která platí o slovu, je, že má v sobě potenci se uskutečňovat. Jakoby mělo v sobě jakousi sílu či tažení k tomu, aby se stalo viditelnou realitou. Z toho plyne, že pokud pro někoho je běžným prostředkem komunikace lež, může se nakonec lež stát realitou a zaplevelí celý veřejný život.

To se může stát a víckrát v dějinách jsme zažili, že se to v masovém měřítku stalo. Dodnes jsou na světě země (a nemyslím jen Čínu), v nichž lež celý veřejný prostor ovládla. Tato lež je stále znovu vydávána za pravdu.

Nastolení státní lži je doprovázeno likvidací všech kanálů, jejichž prostřednictvím by se lidí mohli dozvědět pravdu.

A přesto mám naději v tom, že lež je vždy odvozená. Fakt, že na počátku bylo Slovo a Slovo byl Bůh sám, je pro nás nadějí v situaci, kdy se pravda překrucuje, lidé lžou a přetvařují se a i my sami leckdy děláme to, co je pouhou karikaturou, odvarem či znetvořením všeho dobrého, čistého a původního.

Už jsme, díky Bohu, mohli vícekrát v dějinách vidět, jak to, co svíralo jako zakletí celé státy a co drželo obrovské části světa pod příkrovem lži, bylo odhaleno. Jako by to někdo rozfoukal, až se za nějakou dobu zdálo, že to nikdy neexistovalo.

Proto věřím tomu, že když je někdy lež velmi fascinující a když se zdá, že definitivně zvítězila, je to ve skutečnosti odvozený a předem poražený princip.

V knize rozhovorů Timothyho Snydera s Johnym Judtem Intelektuál ve dvacátém století se oba historikové shodují na tom, že povinností intelektuála je v každém případě říkat pravdu, pokud se ve společnosti nebo ve vědeckém diskurzu rozšíří nějaká lež.

Jenomže není to povinností náš všech, nejen intelektuálů?

My často rezignujeme na pravdu a říkáme si, že nemá smysl se kvůli lži rozčilovat.

Ovšem není právě obrana pravdy a demaskování lži úkol farářů, učitelů, moderátorů, politiků, herců, zpěváků, veřejně činných lidí, ale doslova každého z nás?

Každý z nás přeci může hledat pravdu, nacházet ji a pak ji bránit a poukazovat na ni.

Bránit pravdu je povinností každého člověka, a když na ni rezignujeme, můžeme se velice snadno ocitnout v říši lži. Jenomže abychom mohli tuto povinnost rozeznat a abychom mohli jít určitým směrem, je nezbytné mít alespoň základní zkušenost s tím, že pravda osvobozuje. A že ta věta něco reálně znamená. Že žít v souladu s tím, co je pravdivé, vede k radosti a uvolnění.

Mít čisté svědomí je veliká hodnota, která přispívá ke kvalitnímu životu. K tomu se dá inspirovat v těch prostředích, o nichž jsi mluvil, ale i v mnohých dalších.

Kdo udělal zkušenost s osvobozující mocí pravdy, má touhu jednat pravdivě a mluvit pravdu i v situacích, kdy to pro něj může být nevýhodné nebo dokonce nebezpečné.

Zatím jsme se zabývali patologickými důsledky zneužití slova, ale slovo může být také uzdravující. Je to třeba tehdy, když je nositelem naděje nebo nabízí řešení svízelné situace.

Máš nějakou osobní zkušenost s uzdravující mocí slova?

Díky Bohu s tím mám řadu i velmi osobních zkušeností, kdy slovo nade mnou vyřčené nebo mně řečené přineslo proměnu. A mám zkušenost i z doprovázení druhých lidí, kdy se mnohdy stalo, že slovo přineslo zásadní průlom v situaci, kterou dotyčný člověk prožíval jako těžkou.

Platí to i ve veřejném prostoru?
Vzpomněl jsem si na nádhernou pohádku Hanse Christiana Andersena, v níž věta malého chlapečka „Král je nahý“ způsobila, že všechno bylo náhle jinak.

Nedávno jsme slavili 30. výročí Sametové revoluce. Když si vybavím tehdejší atmosféru i své subjektivní prožívání, bylo to velmi podobné okamžiku z této pohádky. Zaznělo „Král je nahý“, a bylo to zjevné. V tu chvíli bylo jasně poznat, jak to celou společnost osvobodilo od přetvářky a nutnosti lhát a překrucovat realitu. To jsou vzácné dějinné okamžiky a já jsem vděčný, že jsem u toho mohl být. Díky tomu věřím, že slovo má i ve veřejném prostoru osvobozující moc. Než to však zažijeme, musíme často dlouho a trpělivě čekat a dlouho a trpělivě se vracet k pravdě.

výročí sametové revoluce 2019

Dnes prožíváme dobu, kdy to má pravda zase hodně těžké, neboť mnozí veřejně činní lidé záměrně vypouštějí mlhu, přes kterou je těžké se dorozumět.

Rozhodně to však neznamená, že pravda umírá nebo je slabší než kdykoli dřív. Říkat dál a dál, že král je nahý, má smysl a vede to k tiché vnitřní radosti i ve chvílích, kdy to na povrchu může vypadat hodně těžce.

Má tedy i dnes slovo moc? Nedošlo k jeho devalvaci?

Mluvili jsme o tom, že slovo může vysvobozovat, uzdravovat a sjednocovat. Jeho moc se neztratila. Bohužel však slovo může na druhou stranu i zaklínat, proklínat a rozdělovat. Tato temná oblast souvisí s jeho zneužíváním.

Když však víme, že slovo umí i to dobré, že má v sobě moc k uzdravení, k propojení člověka s člověkem i člověka s jeho nejzákladnějšími silami, tedy s tím, co je v něm nejhlubšího, můžeme mu vrátit důstojnost, kterou si zaslouží.

Znamená to, že můžeme sobě i druhým vracet úctu k slovu. To nás povede k tomu, abychom s ním zacházeli moudře a obezřetně. A také k tomu, že budeme věrni Slovu, které je živé a nezničitelné a které má v sobě potenciál proměňovat nejen nás samé, ale i svět kolem nás.

Text je upraveným přepisem pořadu Ke kořenům s Petrem Vaďurou, který v rámci Spirituály bude vysílat Český rozhlas Vltava 26.1.2020. Robert Elva Frouz je trvalý jáhen, vede kontemplativní exercicie.

Zdroje:
1/ Slovo a život 2019/04
2/ rozhlasový pořad Spirituála
3/ Esej Slovo o slovu – Václav Havel
4/ https://www.cisthavla.cz/ – Četli jste něco od Václava Havla? Ne? Nevadí, zkuste s námi. Série krátkých videoklipů, v nichž osobnosti českého veřejného prostoru představují mladým čtenářům ikonické i méně známé texty Václava Havla.

Tento den také vždy uspokojila svoji touhu po vědění, která byla nekonečná a nenasytitelná. Že by nevěděla o všem, co se v domě šustne, to bylo pro paní Absolonovou nepředstavitelné. Nikdo neprošel jen tak kolem jejího kýblu, pokud nechtěla:

„No co – nevidíte, že tu meju? Budete asi muset počkat s těma vašima špinavejma šlápama!“

Člověk zůstal stát před tou překážkou masa a mýdlové vody. Přesně to chtěla.

„Ne, že bych byla nějak zvědavá, nebo co – ale ráda bych věděla, co to bylo za tu blondýnu, která od vás tak pozdě odcházela. Pravá blond to teda nebyla, ne že by mi do toho něco bylo… Ale moc fajn to není – tak pozdě – a ještě odbarvená…“

Paní Absolonová stojí ve své české originálnosti na schodech mých vzpomínek. Kolem ní prostě neprojdu, vyprávím-li o Praze, vzpomínám-li na Prahu.

Praho – ty skutečně zlaté město… kdo tě poznal v těch letech do 39‘ roku, má ve svém sítu vzpomínek opravdu zlaté zrno. Byla jsi milenkou mnoha tváří a každého, kdo tě poznal, jsi okouzlila. Byla jsi vitální a moderní, staromódní a romantická, současně bdící a zasněná, velkorysá a úzkoprsá, často plná vnitřního neklidu, měnícího se vždycky v klidnou trpělivost.

A ty tvoje vůně; ne, že by všechny každému voněly… Byla to směs libých závanů, jasmínu, šeříku, lipových květů a francouzských parfémů, mezi něž vždy znovu pronikla vůně česneku. Komu to vadilo – to byl jistě cizinec, neznalec, který si této milenky nezasloužil.

Vitální a moderní – to bylo především Václavské náměstí, pulzující srdce města. Ono to vlastně není žádné náměstí, nýbrž široká lehce stoupající třída, ukončená nahoře velkým muzeem. Pod ním pomník sv. Václava, který na tom koni shlíží stejně hloupě, jako všichni ti nacionální hrdinové v kameni či bronzu. Při různých svátcích obložen věnci, jinak místem schůzek milenců, a občas se o něj prali Češi a Němci v šovinistickém nadšení. Tomu na koni to bylo všechno jedno.

V noci nabízelo tohle místo specialitu. Ve spoustě hospod a hospůdek, otevřených celou noc, dělali topinky. To je opečený chleba, tlustě potřený česnekem a namazaný sádlem. Smrdělo to strašně, ale chutnalo skvěle. Pokud to člověk jedl, měl prsty umaštěné – ale hlavu plnou krásných myšlenek. Po protančené plesové noci to byl elixír života, a diskusím za svítání to dávalo sílu a atmosféru. K elitní vůni Prahy patřila také spousta řeznictví a uzenářství v přilehlých ulicích. Každý Pražák měl svého vyvoleného řezníka, který dělal ty úplně nejlepší vuřty. Byla to věda, a můj otec patřil ke znalcům. Diletanty nesnášel:

„Představ si, že doktor Novotný kupuje špekáčky u Zajíčka. Ten tedy musí mít plechový jazyk… Ty se přece kupují jedině u Kouly!“

Ke každému jídlu se pilo jedině pivo. A jedině přímo od pípy. Lahvovému se říkalo „impotentní“ a nepřicházelo v úvahu. Kuchařky musely několikrát za večer pro čerstvé se džbánem přes ulici. Měly pochopení. Pokud přišli hosté, běhaly víckrát a rády: dostávaly totiž od cesty. Pivní svět byl prostě v pořádku.

K obrazu Václavského náměstí patřily také „kulaté“ Slovenky v různobarevných krojích. Vrstva pestrých sukní doširoka naskládaných, a k tomu bílé prošívané blůzičky s krajkovými čepci. Ve velkých košících nabízely domácí kozí sýry, které melodicky a nahlas nabízely. Tento zpívající chodníkový prodej byl teoreticky zakázaný, takže čas od času se vynořil přísný policista:

„To není dovoleno – zmizte s tím smradem! Ale rychle.“

„Hoňte radši zloděje. Já tady jen stojím…“

Ale odešla, protestujíc nahlas, a zlostí házela svými sukněmi. Pozorně sledovala, jakým směrem odchází policajt, a když zmizel za rohem, položila koš před sebe: „Sejry, moje dámy – čerstvý sejry!“

Tato hra se stále opakovala, aniž by to zúčastněné zajímalo. Zákazy se v Praze nebraly moc vážně. „Ordnung war Käse…“

Na Malé Straně a Starém městě bylo všechno jinak. Úzké a křivolaké uličky, zašlé a špinavé – ale často s romantickými dvorky.

Mnoho domů mělo čtyřhranný vnitřní dvůr, a v každém patře ústily dveře na balkon, jemuž se říkalo pavlač. Tam stály hospodyně, hovořily spolu, tam věšely prádlo a naslouchaly dvorkovým zpěvákům, pro něž to byl ideální prostor k produkci. Všechny zvuky a hluky zněly z bytů na pavlač, do uší sousedů, balkánsky hlasitě a barvitě. Pro modré pod okem nebylo nutno vymýšlet omluvu – každý věděl, kdo to udělal a proč.

Romantickou, zasněnou Prahu našel člověk na Starém městě. Především v noci vypadala až neskutečně. Těch pár pouličních luceren vrhalo světlo na kočičí hlavy dláždění, člověk si připadal jako v minulém století. To byl ráj pro duše obdařené fantazií – malé prastaré lokály, tiché, trochu strašidelné plácky, schody a zákoutí, a nad tím vším Hradčany.

Pokud mladý, citlivý člověk chtěl být se svými problémy sám – tady našel ideální kulisu. Všechny všední potíže a starosti se ztratily v tom pohledu přes noční Prahu. Temná Vltava byla pak tím pásem, spojujícím sen a skutečnost. Obzvláště jsem milovala tu cestu domů, po těch starých kamenných schodech vedoucích z Hradčan dolů k řece. Důvěrně známé, ale přesto plné tajemných hrozeb. V tom sporém světle člověka každá kočka… Nebo to kňoural nějaký duch z historie? Mohl tam také ve výklenku číhat velmi skutečný ničema… Třásla jsem se vždycky trošku na těch tajemných schodech, hlavně mě však vzrušovala ta jejich podivná nepřehlednost.

Můj otec byl kráčející historickou encyklopedií. Věděl o staré Praze všechno a při procházkách nám to vždycky poutavě vyprávěl jako napínavé pohádky. Obzvláště působivé byly ty tragické příběhy: skvěle se hodily do toho romantického prostředí. Viděla jsem před sebou všechny ty umučené a zavražděné, houslistu Dalibora v jeho temné věži, zapíchnutého Valdštejna v jeho krásném paláci… A ty osudy se mísily s trudnými, těžkomyslnými písněmi paní Absolonové. Bylo to všechno tak poutavé pro dětskou dušičku, tak dychtivou po senzacích.

Pražští Němci si o sobě mysleli, že jsou něco víc, než Němci z těch pohraničních oblastí, že jsou vzdělanější a kulturnější. Ty ostatní považovali za řemeslníky a zemědělce, sebe pak za duchovní elitu. Můj otec často říkal, že první německou univerzitu založil v roce 1348 císař Karel IV. v Praze, a tady také zavedl novou, lepší němčinu.

Moje uši slyšely ale jasně, že mnozí neuměli „eu“, ani „ö“ anebo „ü“ a od Čechů převzali to jejich rachotící a drnčivé „rrrrrrrrr“. Navzdory tomu můj otec tvrdil: „Die Prrrager Deitschen sprrrechen das scheeenste deitsch“, takže jsem mu věřila.

Paní Absolonová

Náš byt byl v pátém poschodí ve Škrétově ulici č. 9. Výtah tenkrát ještě nebyl. Pokud se tedy člověk vydal na tu těžkou cestu, musel projít nejdřív okolo prověrky, čili zkušebního oddělení, v němž domovnice sídlila. Její malý byt byl vpravo od vchodových dveří, a měl ve dveřích malé okénko, za nímž sledovala příchozí jako bdělý pavouk.

Její síť neměla ani tu nejmenší skulinku. Mužské příchozí neprověřovala. Ti totiž nemají žádný smysl pro jemnou mozaiku drobných náznaků a událostí, z kterých ona mistrně splétala velké senzační události.

Dům se zavíral v 9 večer. Kdo přišel později, musel zazvonit a čekat, až mu paní Absolonová otevře. Za to dostávala spropitné, jehož výši stanovovala od „nóbl, extra fajn, vzdělanec, nevzdělanec a primitiv“. Studenti s malou mincí patřili do té poslední skupiny.

Tato noční vyrušení byla životním elixírem paní Absolonové. Dávaly jí totiž možnost zmapovat všechny hříchy a poklesky obyvatel.

Kdo, kdy ke komu, kdo kdy od koho – a v jakém stavu – detaily neocenitelného významu. Obzvláště jí zajímala naše rodina. Moje babička měla malý byt naproti nám. Paní Absolonová u ní uklízela, což bylo postavení, skýtající netušené zpravodajské možnosti. Ale pozor – to vyžadovalo velikou citlivost a opatrnost. Protože věděla, že stará paní je expertkou na květiny, diplomaticky zahajovala útok právě z této strany.

„Ale paní profesorová, vy máte tak krásnou kytici…“

„Ano, tu mi včera přinesl doktor Wenzel…“

„A – ja… Ten pan doktor… Jakže se jmenoval?“

„Doktor Wenzel.“

„Ale no to je krásné jméno! To se málo slyší… Wenzel… A není starý ten pan doktor, že ano… Moc sympatický pán. A velmi vzdělaný. Dvě koruny mi dal.“

Babička mlčky zalévala květiny.

„Je pan doktor Wenzel z Prahy?“

„Ne – je z Liberce.“

„A – tak z Liberce… Velmi krásné město, říkají. Já to tam neznám… Malé, že ano – říkají. Ne tak velké a krásné jako Praha. Nemůže být… Ale – tady se asi bude cítit opuštěný a sám… Když je tady v tom velkém městě. Ženatý, asi – není, že?“

„ Ne – je zatím svobodný.“

„Svobodný?“

Oči jí zasvítily. Z toho se dalo leccos zkombinovat. To byla její specializace.

„Ne, že bych byla zvědavá, to v žádném případě… Ale nepřišel kvůli slečně Friedince?“

„Ne, to si nemyslím…“

„No, to si myslím… Takového něco já cítím hned… Jak přišel, jak byl – jak se to řekne – natěšený. A jak odcházel – takový jako povzbuzený…“

„To si nemyslím… Spíš byl unavený. Bylo už jedenáct…“

„Nene – bylo půl dvanácté. Ale já si myslím – ten si chce vzít slečnu Friedinku. Taková fešná slečna, z takové famílie – to by mu pasovalo. Taková slušná, pořádná slečinka. Oči sklopené dolů, když jde po ulici, ne jako ty druhé, co hází očima po každém mužském…“

Ráda mluvila o tom, jak je morální a slušná, a dávala proto pilně rady, jak vést dobré manželství:

„Jak říkám – v manželství musí žena mlčet a mluvit má mužský. Mužský mluví, žena kušuje. K čemu má žena oči? Aby se dívala stranou. K čemu má uši? Aby nic neslyšela. K čemu má ústa? Aby mlčela. A k čemu má zástěru? Všechno přikrejt!“

Její muž byl malý, ponížený mužíček, úplně podřízený. A k zavření nebyla její ústa stvořena vůbec. Považovala se ovšem za vzor mlčenlivosti.

Její úhlavní nepřítelkyní byla moje kamarádka Liessl Koloschek, která bydlela v prvním patře našeho domu. To, že se mnou kamarádila se jí nelíbilo, a navíc vadilo, že měla tak slovansky znějící jméno – takže ho vyslovovala s tím výrazným K. Při každé příležitosti si na ní stěžovala mojí babičce.

„Včera zase tahle Koloschek… Mně je jedno jak se chová – konečně, není to moje dcera – díky Bohu. Ale jak ta se chová… Paní profesorová – no včera… stála jsem s paní Fantovou, co bydlí taky v domě, a najednou jde ta Koloschek. Ale jak jde! Ne jako naše slečna Friedinko, tak nóbl a způsobně… Ona jde v takovém pulovru těsně na těch prsou – řeknu vám – přímo ordinérní… Řeknu vám – teda není mi do toho nic, ale tak ordinérní – to vám povídám – být to moje dcera, té bych to teda vytmavila, být moje dcera. Takže ona jde – nebudete tomu věřit – s nějakým mladíkem. Za bílého dne! S nějakým mladíkem, kterého já vůbec neznám! A jak s ním jde. Já vám řeknu – očima na něj kroutila! A s tím poprsím sem tam pohazovala – ne – paní profesorová, něco tak ordinérního! Nevíte náhodou – může bejt – kdo to byl – ten mladík?“

„Ne – nevím a ani mě to vůbec nezajímá!“

„No mě taky ne. Jesus Marjá, mě je to úplně buřt, s kým ona jde. Ale slečna Friedinko bude vědět, jak se jmenuje… Doufám, že to ví. To by bylo zlé, kdyby to její nejlepší kamarádka nevěděla… A víte, co ta Koloschek udělala?“

To moje babička nevěděla.

„Ona mě vůbec nepozdravila! Taková drzost. Ale té já to ukážu! Až dneska večer přijde zase pozdě, nechám jí zvonit a zvonit a zvonit. Takový fracek ordinérní. A teď jsem zvědavá, jestli vaše slečna ví, kdo byl ten muž… No – ten si jí stejně nevezme, a nic jí nebude platné házet těma prsíčkama ze strany na stranu!“

Přeložil Rudolf Tomšů.
Červen 2017

O autorce:
Friederike Hübner – Mehler se narodila v Praze 2. května 2018 a žila zde až do vyhnání 1945. Napsala řadu knih a ve Weilheimu vedla  skupinu spisovatelů a dramatiků. Zemřela tamtéž ve věku 85 let.

100% důraz na obsah, publikum nepodceňujeme !!!

Kázání Petra Vaďury

Kdo je pro mě Ježíš?

Odkud se vzal v Matoušově evangelium příběh o třech mudrcích z Východu? V jakého Ježíše věříte Vy?

NENECHTE SI UJÍT ...

Tady mohlo evangelium skončit. Nicméně neskončilo. Následuje ještě jednadvacátá kapitola, která je jakýmsi doslovem. Jeho obsahem je popis rybolovu, nejprve neúspěšného, posléze úspěšného, dále zjevení vzkříšeného Krista sedmi učedníkům, společná snídaně kolem ohniště a následuje ještě rozhovor s Petrem o jeho lásce ke Kristu a úkolu pást Ježíšovi ovce.

Po několika slovech věnovaných učedníkovi, jehož Pán miloval, končí pak evangelium druhým dovětkem stvrzující pravdivost vylíčeného svědectví.

Jaký je cíl/účel toho doslovu? Proč tam ta jednadvacátá kapitola je?

Poslechněte si celý příspěvek:

Doprovodné soubory:

Sólo le pido a Dios

Que el dolor no me sea indiferente
Que la reseca muerte no me encuentre
Vacía y sola sin haber hecho lo suficiente
Sólo le pido a Dios

Que lo injusto no me sea indiferente
Que no me abofeteen la otra mejilla
Después que una garra me arañó esta suerte
Sólo le pido a Dios

Que la guerra no me sea indiferente
Es un monstruo grande y pisa fuerte
Toda la pobre inocencia de la gente
Es un monstruo grande y pisa fuerte
Toda la pobre inocencia de la gente
Sólo le pido a Dios

Que el engaño no me sea indiferente
Si un traidor puede más que unos cuantos
Que esos cuantos no lo olviden fácilmente
Sólo le pido a Dios

Que el futuro no me sea indiferente
Desahuciado está el que tiene que marchar
A vivir una cultura diferente
Sólo le pido a Dios

Que la guerra no me sea indiferente
Es un monstruo grande y pisa fuerte
Toda la pobre inocencia de la gente
Es un monstruo grande y pisa fuerte
Toda la pobre inocencia de la gente

Biblické texty:

Genesis 18, 1-15

  • I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu.
  • Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi
  • a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka.
  • Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom.
  • Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“
  • Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: „Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby.“
  • Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil.
  • Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to . Zatímco jedli, stál u nich pod stromem.
  • Pak se ho otázali: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“
  • I řekl jeden z nich : „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna.“ Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu.
  • Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský.
  • Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“
  • Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: ‚Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?‘
  • Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“
  • Sára však zapírala: „Nesmála jsem se,“ protože se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses.“

Janovo evangelium 21,1-14

  • Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského.
  • Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků.
  • Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili.
  • Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on.
  • Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“
  • Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb.
  • Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou.
  • Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami.
  • Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb.
  • Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“
  • Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla.
  • Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán.
  • Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu.
  • To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení.

Poznámky:
1/ Bohoslužba je určena pro virtuální prostor internetu. Fyzicky nikdy neproběhla a neproběhne.
2/ Záznam můžete také sledovat pomocí služby Spotify, YouTube a SoundCloud. Odkazy naleznete zde:

Autor: Petr Vaďura
Zdroj: Evangelická církev metodistická – farnost Tachov
Download: MS OneDrive

dva v uličce

VYCHOVÁVAT K POZNÁNÍ

O osobnost je možné pečovat a podporovat ji, k charakteru je možné vychovávat a je to povinnost.

(Martin Buber, Řeči o výchově)

 

Z kauzálního pohledu (příčina – následek) je vzdělání předstižné – připravuje člověka na svět, který teprve nastane. Vstupujeme do éry nových revolučních technologií. Člověk bude muset reagovat na nové situace, proměněné prostředí a na jiný charakter práce. Zdálo by se, že nově nastupující čas promění samu podstatu vzdělávání.

Stačí však změnit úhel pohledu. Stejně jako tvar stromu nahlížíme jinak při pohledu ze shora a jinak, když se díváme z boku, bude se i vzdělávání jevit jinak, opustíme-li kauzální hledisko bezprostředního účelu (svět obživy) a pohlédneme-li na věc teleologicky (teleos = cíl) — tj. z hlediska celkového smyslu.

S překvapením shledáme, že hlavní konstrukční pilíře vzdělávání zůstávají po celou dobu existence lidstva nezměněny.

Už jsme zapomněli, že znalosti celých generací byly v minulosti předávány výlučně z paměťové stopy

Učení „nazpaměť” má v současnosti převážně negativní příznak. Už jsme zapomněli, že znalosti celých generací byly v minulosti předávány výlučně z paměťové stopy.

Je veliký rozdíl mezi tím, co si pamatujeme a máme důvěrně uloženo (třeba tak, že to zpaměti zarecitujeme), a mezi tím, co tušíme, protože jsme o tom někdy něco četli nebo to slyšeli.

Pokud máme „text“ (dnes bychom řekli „informaci“) v paměti dostatečně zapsaný, je jako matrice připraven pro rozhodující fázi vzdělávacího procesu, kterou je poznání.

Určitá životní situace způsobí, že se informace uložená v paměti aktivuje „rozsvítí” — a poznání, k němuž nazrály okolnosti konkrétního života, obohatí významem tuto dosud latentně fixovanou paměťovou stopu.

Příkladem může být vědecký objev, který se dle častých osobních svědectví odehraje jakoby náhodou, na zcela nepředvídatelném místě a zdánlivě mimoděk. Vždy mu však předchází intenzivní studium, hloubání a zaměřená pozornost.

 

Podobný vhled známe i z obyčejných žitých situací, kdy člověku náhle v určité souvislosti vytane na mysli verš, lidové rčení nebo biblický apokryf, kterému náhle nově porozumí.

 

Přemostění mezi slovem a smyslem se děje prostřednictvím imaginace — představivosti. Uskutečňuje se jako p o z n á n í, které proměňuje člověka i svět.

 

JAKÝ „TEXT“ VŠAK DO PAMĚTI VKLÁDÁME VE SVĚTĚ INFLACE INFORMACÍ?

Mnohost ucházející se o naši pozornost je nedozírná, zatímco kapacita lidského mozku je limitovaná. Tady nově naléhavě povstává tradiční úloha Učitele — ať už pod tímto pojmem míníme jakéhokoliv průvodce na cestě poznání, je-li věrohodný. Jeho doporučení pomáhají k orientaci a důvěra a nadšení žáka spustí motivaci k zapamatování.

Kromě memorování existuje totiž více cest, jak učinit informace paměti důvěrné.

Jednou z nich je uchvácení pozornosti na základě emocionální vazby. Prostřednictvím osoby s přirozenou autoritou se lze „naučit mystériu osobního života, přijímat Ducha„, jak by vyjádřil Martin Buber, jehož myšlenky v téměř 100 let starých esejích o výchově znějí i dnes velice živě.

Ano, bude to vždy živý člověk, který bude nezastupitelný jako prostředník poznání, ve škole, v rodinách, v životě vůbec.

Pedagogicky plodným není pedagogický úmysl, ale pedagogické
setkání

(Martin Buber, Řeči o výchově)

SVĚT SE PROMĚŇUJE, PODSTATA ČLOVĚKA TRVÁ

Stále platí, že je třeba:

  • kultivovat svoji pozornost a cit
  • cvičit se v koncentraci
  • mířit k hlubšímu poznání, byť by to bylo na úkor mnohosti
  • zůstat vnitřně svobodný a otevřený pro imaginaci
  • hledat a nacházet věrohodné učitele

 

Jsou to předpoklady, s nimiž vzděláváním můžeme dospět k poznání. A to je naděje.

Autor: Renata Šindelářová
Zdroj: časopis Slovo a život 2018/03

dům a nebe

Jeden novozákonní text nás vybízí k tomuto:
„Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.“
O co se tedy máme starat?
Poslechněte si nebo přečtěte rozhovor s Petrem Pokorným   

Matoušovo evangelium 6, 19 – 34

Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou.

Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.

Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?

Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.

Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?

Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?

Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.

Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.

Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.

ROZHOVOR

Tahle slova nás dnes mohou až provokovat. Možná však provokovala už Ježíšovy současníky, co myslíte?

Myslím, že ano. Smyslem našeho rozhovoru nad nimi však bude ukázat, že se nejedná o výroky provokativní, nýbrž skoro pragmatické, ovšem pouze v takové životní perspektivě, která je nám zde předestřena.

Jako nejzávažnější slovo celé perikopy mi připadá Ježíšův pokyn: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Co znamená hledat Boží království?

Zajímavé je, že království Boží se nebuduje, ale hledá. Většina historických pokusů o jeho vybudování na této zemi dopadla špatně. Někde jsem přišel ke sbírce básní z padesátých let; v jedné z nich se veršuje o tom, jak vybudujeme na zemi říši stokrát lepší než tisíc království nebeských. Ve srovnání s realitou to působí jako špatný vtip. Království Boží se nebuduje, neboť se jedná o hodnotu či skutečnost již danou, připravenou.

A přesto to není něco, na co jen čekáme, abychom to mohli pasivně přijmout. Pod slovy „hledání Božího království“ si představuji úsilí, které musíme vynaložit k nalezení toho, co má budoucnost. Vztah daru a aktivity bych přirovnal k nadání a jeho rozvinutí. O nadaném pianistovi se dá říci, že má dar od Boha, ale kdyby necvičil někdy až osm hodin denně, bude mu to k ničemu.

A co si máme představit pod slovy „království Boží“?

Protože jej Ježíš přirovnává k pokladu v poli, na jehož získání člověk obětuje všechen svůj majetek, lze usoudit, že se jedná o hodnotu převyšující všechno ostatní. Já bych je charakterizoval jako nejzazší cíl života, který vytváří rozhodující perspektivu našeho bytí.

Vysvětlete trochu tu metaforu „království“.

Metafora se vždycky něčím podobá a něčím naopak nepodobá tomu, k čemu je přirovnávána. Království Boží určitě neznamená nějakou mocenskou strukturu s vlastní armádou, policií, berním úřadem a podobně. Součastné se však státu podobá v jednom důležitém ohledu: je to společenství, jde v něm o vztahy mezi lidmi. A jelikož je použito slovo „království“, musíme počítat nejen se vzájemnými vztahy mezi poddanými, ale i se vztahem k panovníkovi, jímž je v tomto případě Bůh sám. Křesťané se kdysi nazývali „pokolení bez krále“, protože jejich panovník nevládne vnější mocí jako králové, které známe z dějin.

Na začátku perikopy je výzva: „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou.“

Ježíš tento požadavek zdůvodňuje slovy: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Co je však špatného na tom, když lidé mají srdce u pozemských pokladů?

Majetek sám o sobě není špatný, špatné je jen to, že  lidé se na něj upínají srdcem. To je velmi neprozíravé, protože  pozemské poklady jsou pomíjivé. Je možno je ukrást, můžou se zkazit, je možno o ně jakkoli jinak přijít. Poklad je zde metaforou takového životního základu, na nějž je možno se opravdu spolehnout.

Podle Ježíše není příliš jisté spoléhat se na pozemské poklady, což se nejlépe ukazuje především v dobách krizí, kdy se hroutí banky a bankrotují celé státy. Slovo „srdce“ v bibli neznamená cit, ale spíš rozhodování. Dnes by jeho synonymem nejspíš bylo sousloví „lidské já“.

Ježíšův výrok tedy znamená, že člověk, který spojí své já s něčím sice cenným, avšak  pomíjejícím, plánuje svůj život velmi krátkozrace.

Jako ten boháč v 12. kapitole Lukášova evangelia. Ten si postavil sýpky, aby v nich uložil všechny své veliké zásoby obilí, a řekl si:

„Má duše, máš zásoby na mnoho let; klidně žij, jez a pij…

Ale Bůh mu řekl:
“Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši.“

Víc není potřeba vysvětlovat.

Jak rozumíte další části perikopy: „Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“

Na tomto místě se dostáváme do skupiny výroků, které sem umístil evangelista Matouš pravděpodobně proto, že se nějak dotýkají plánování a dlouhodobých vizí.

Jednotlivé výroky však mohly být původně vysloveny při různých příležitostech, a proto se nám může zdát, že jakoby ruší souvislý myšlenkový proud Ježíšova kázání.

Z obsahového hlediska se můžeme pozastavit nad faktem, že oko není žádným světlem, nýbrž jen receptivním orgánem. Co je zde tedy řečeno? Jestliže člověk vnímá světlo pomocí oka, pak právě oko zprostředkuje jeho vnímání světa.

Je proto důležité, na co se člověk v pohledu na svět zaměří, neboť právě to potom vstoupí do jeho srdce.

Nacházíme zde polemiku s představou, podle níž má člověk Pána Boha v sobě. To není pravda. Člověk má v sobě jisté Boží určení, kterému se však může vzdálit, zpronevěřit či odcizit. Vidění světla okem zde tedy znamená zaměření na to, co je jasné, zjevné a nepochybné. V tomto smyslu i tento výrok zapadá do souvislosti kázání: člověk má hledat, co je pro něho dobré, a to dobré pozná podle toho, že to osvětlí celý jeho obzor.

Na perspektivě, s jakou vnímám svět, druhé lidi a své okolí vůbec, tedy velmi záleží. Kdo je škarohlíd, vidí všechno černě, takže jeho oko mu pak žádné světlo nepřináší.

Proto se zde říká: „Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“ Řeč je samozřejmě o celkové orientaci života.

24. verš se vrací k varování před otroctvím majetku: „Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ Kraličtí překladatelé zde použili slovo mamon. Je nějaký sémantický rozdíl mezi mamonem a majetkem?

Zatímco majetek je slovo neutrální a označuje hodnotu, s níž se dá velmi rozumně nakládat, je mamon takové bohatství, na které člověk absolutně spoléhá. Řecké mamonas, které se vyskytuje v originálním znění, je hebrejského nebo aramejského původu a souvisí se slovesem áman, které v pasivu znamená zhruba „být zakotven“.

Mimochodem je to patrně tentýž kořen, od něhož je odvozeno slovo „amen“. Mamon je tedy něco, na co se člověk spoléhá, ale jelikož to není ten pravý základ, doplatí na to.

Zase jsme u pokladu, který je buď na zemi, nebo v nebi. Zatímco podle apoštola Pavla je kořenem všeho zlého milování peněz, zde Ježíš varuje před majetkem jako takovým, protože majetek může dát člověku falešný pocit bezpečí. A právě toho se zde dotýkáme.

Milování peněz – to je právě to mamonění, o kterém byla řeč. V Pavlově výroku i v naší perikopě je slovo „milovat“ užito vlastně jako metafora. Penězi přeci mohu disponovat, mohu s nimi počítat, nanejvýš si jich mohu jako těžce vydělaných vážit, ale nemohu je milovat. Milovat mohu druhého člověka nebo Pána Boha.

Použití tohoto slova naznačuje, že je zde řeč o značně pokřiveném pohledu na peníze, od nichž musí mít člověk jistý věcný odstup. Z našeho textu může čtenář nebo posluchač nabýt dojmu, že Ježíš žil stylem bezdomovce: chodil se svými žáky od jednoho města k druhému, vyučoval a choval se podobně jako potulní filosofové té doby.

Ve skutečnosti však měl naprosto zřetelnou představu o tom, jak by člověk měl s penězi zacházet. Tak např. si vážil žalmových výroků, podle nichž správně hospodařící člověk také dopředu počítá. I svůj potulný život měl celkem zorganizovaný. Dobře si uvědomoval, že je závislý na majetku jiných.

V osmé kapitole Lukášova evangelia nacházíme zmínku o skupině zámožných žen, která mu sloužila, patrně i vařila a celou jeho misi také spolufinancovala. V této skupině nacházíme dokonce i manželky vysokých funkcionářů  římských satelitních států z oblasti Palestiny.

Ježíš nežil nahodile, ale působil podle určitého projektu

Ježíš tedy nežil zcela nahodile, ale naopak působil podle určitého projektu. V této řeči však chtěl především ukázat, na čem člověku skutečně záleží. A protože byl prorok, choval se jako prorok.

Proroci dost často svá slova podepírali nějakým obrazným jednáním. Jeremiáš třeba v době, kdy se blížilo obležení Jeruzaléma, běhal v chomoutu, aby lidem ukázal, co je čeká. Tak vzbudil u posluchačů zájem a dosáhl svého cíle. Ježíš vystupoval jako potulný kazatel, aby zdůraznil svou bezprostřední závislost na nebeském Otci.

JAKÝ MÁTE VY RECEPT NA TO, ABYSTE SE NEZAČAL SPOLÉHAT NA MAJETEK?

Důležité je si uvědomovat, co mě opravdu nejvíc těší a co by mě naopak velmi ranilo. Kdyby mě podrazil někdo z blízkých, vezme mě to určitě víc, než kdybych ztratil peníze. Lidé si to mnohdy neuvědomují, ale je to tak.

Obírá se tím celá jedna větev filosofie, které říkáme filosofie existence. Zde se ukazuje, jak si člověk (na rozdíl od zvířat) může svůj život plánovat. Důležité je, že ví o jeho konci. Starost vyvolaná vědomím časnosti života jej motivuje k odpovědnému životu. Pokud starost o každodenní věci zaplní celý jeho horizont, propadá animálnímu životu.

W 134 Nr. 060678b – Hausen: Festakt, in der Reihe, Prof. Heidegger

Těmito otázkami se zabýval německý filozof Heidegger, který říká, že skutečná, oprávněná a nezbytná starost je obírat se životem jako celkem. Tady to jde ještě dál, až k perspektivě  království Božího, zatímco to běžné denní starání je spíš takové to shánění, co kde mají lacino, co na sebe a tak dál. To je nutné, ale jen v určité míře.

Je známo, že lidé, kteří stále shánějí nějaké slevy, na tom většinou stejně prodělají. Naopak vždycky se vyplatí dlouhodobější plánování života, díky němuž se člověk také naučí žít skromněji. To není moralismus, ale naprosto pragmatický návod k životnímu stylu.

Po staletí je hlavním úkolem člověka zabezpečit svůj život: sehnat obživu, zajistit oblečení a nějaké slušné bydlení.

Ježíš zde však říká:
„Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?

Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?

Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?


A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich.

Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?

Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané.


Váš nebeský Otec přece ví, že to všecko potřebujete.“

A já se ptám docela prostě, zda to myslel vážně.

Chceme-li těmto slovům porozumět, musíme se podívat na celý tehdejší život, který se nakonec od toho našeho v těch nejdůležitějších záležitostech zase tolik nelišil. Je jasné, že abychom přežili, musíme pracovat. Stejně tak nikdo nepopírá, že nám tato práce zabere větší část našeho času. Bůh dobře ví, že to potřebujeme.

Na co si však musíme dát pozor, je směr, kterým s lodí tohoto našeho životního nákladu vyplujeme.

Správně se můžeme rozhodnout jen tehdy, když se ztišíme a konfrontujeme s tím, kdo je naším protějškem.

Jestliže směřujeme tam, kam ukazuje Ježíšův termín „království Boží“, pomůže nám to rozhodovat se v těch zásadních věcech, které si stejně pečováním a sháněním nezajistíme.

Není to tedy spíš věc perspektivy, s jakou se na život dívám?

Pak by zde byla klíčová otázka:
„Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“

Ano, tyto věci jsou dány a my se jimi nemůžeme znepokojovat. Každý z nás třeba víme, jak je naše životní prostředí znečištěné, a že kdybychom žili v absolutně čistém prostředí, žijeme o několik let déle. Jenomže to nejsme schopni změnit, a proto bychom se tím neměli trápit, byť na změnách můžeme dlouhodobě pracovat. Trápit bychom se měli tam, kde jsme něco změnit mohli, ale propásli jsme to.

Když Ježíš mluví o starosti o oblečení, uvádí příklad květinek, o něž se Pán Bůh stará. Následuje ujištění: „On přece obleče i vás, vy malověrní.“ Zaujalo mě to slovo „malověrní“. Co znamená?

Tohle slovo se v řečtině nevyskytuje nikde jinde než zde. Zřejmě má tedy hebrejský nebo aramejský základ. Znamená skutečně nedostatek víry, tedy spolehlivého zakotvení. Víra v biblickém smyslu totiž neznamená souhlas s určitými věroučnými články, ale spolehnutí  na svědectví o Božím jednání jako dobré síle, která se přes odpor lidského odcizení prodírá k cíli dějin a lidských životů. Malověrný je ten, který si těžiště svého života hledá někde jinde.

Poslední verš naší perikopy zní: „Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.“ O co se tedy máme starat?

Ježíš své učení chápal  jako klíč k normálnímu životu. Poznáme to z toho, že biblická tradice zachovala různá obecná úsloví, které užíval. Zde jsou tyto praktické rady seřazeny do správné perspektivy. Díky ní si můžeme uvědomit, že každodenní starosti nejsou tím rozhodujícím v životě a my se je musíme učit s jistou velkorysostí přecházet.

starat se máme o to, kam celým svým životem směřujeme

Naopak starat se máme o to, kam celým svým životem směřujeme. Nad tím máme přemýšlet dnem i nocí, to máme Bohu předkládat na modlitbách. Životní směřování, ta rozhodující naděje, ovlivňuje totiž úplně všechno, včetně konkrétní každodenní práce.

Petr Pokorný přednáší Nový zákon na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Text rozhovoru je upravený přepis pořadu Ranní slovo z 27.2.2011, který odvysílal Český rozhlas 3 Vltava. Vybráno z připravované knihy, která vyjde v nakladatelství Vyšehrad. Otázky kladl Petr Vaďura.

Autor: Petr Vaďura
Zdroj: Ranní slovo

hrnčířský mistr

Jeremjáš 18, 1-12

  • Slovo, které se stalo od Hospodina k Jeremjášovi:
  • Vstaň a sestup do hrnčířova domu a tam ti ohlásím svá slova.“
  • Sestoupil jsem tedy do hrnčířova domu, právě když pracoval na hrnčířském kruhu.
  • Ale nádoba, kterou vlastní rukou z hlíny zhotovoval, se nepovedla. Začal znovu a udělal z ní nádobu jinou; dělal, co se mu zdálo být správné.
  • I stalo se ke mně slovo Hospodinovo:
  • „Cožpak nemohu naložit s vámi jako ten hrnčíř, dome izraelský? je výrok Hospodinův. Hle, jste v mých rukou jako hlína v rukou hrnčířových, dome izraelský.
  • Jednou promluvím proti pronárodu a proti království, že je vyvrátím, podvrátím a zničím.
  • Avšak odvrátí-li se onen pronárod od zla, jež páchal a proti němuž jsem mluvil, budu litovat toho, že jsem zamýšlel způsobit mu něco zlého.
  • Jindy promluvím o pronárodu a o království, že je vybuduji a zasadím.
  • Budou-li se však dopouštět toho, co je zlé v mých očích, a nebudou mě poslouchat, budu litovat toho, že jsem slíbil prokázat jim dobré věci.
  • A nyní vyřiď mužům judským a obyvatelům Jeruzaléma: Toto praví Hospodin: Hle, já připravuji proti vám zlo, to zamýšlím proti vám. Navraťte se už každý ze své zlé cesty, napravte své cesty a své skutky.“
  • Oni však řekli: „Zbytečné řeči . Půjdeme za svými úmysly, každý z nás bude jednat podle svého zarputilého a zlého srdce.“

Lukáš 19,28-48

  • Po těchto slovech pokračoval Ježíš v cestě do Jeruzaléma.
  • Když se přiblížil k Betfage a k Betanii u hory, která se nazývá Olivová, poslal dva ze svých učedníků
  • a řekl jim: „Jděte naproti do vesnice, a jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte!
  • Zeptá-li se vás někdo, proč je odvazujete, odpovězte mu: ‚Pán je potřebuje.‘“
  • Šli, kam je poslal, a nalezli vše, jak jim řekl.
  • Když oslátko odvazovali, řekli jim jeho majitelé: „Proč to oslátko odvazujete?“
  • Oni odpověděli: „Pán je potřebuje.“
  • Přivedli oslátko k Ježíšovi, hodili přes ně své pláště a Ježíše na ně posadili.
  • A jak jel, prostírali mu své pláště na cestu.
  • Když už se blížil ke svahu Olivové hory, počal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy, které viděli.
  • Volali: „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“
  • Tu mu řekli někteří farizeové ze zástupu: „Mistře, napomeň své učedníky!“
  • Odpověděl: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“
  • Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče
  • a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím.
  • Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou ze všech stran.
  • Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“
  • Když vešel do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali,
  • a řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům bude domem modlitby,‘ ale vy jste z něho udělali doupě lupičů.“
  • Každý den učil v chrámě; velekněží však a zákoníci i přední mužové z lidu usilovali o to, aby jej zahubili,
  • ale nevěděli, jak by to měli udělat, poněvadž všechen lid mu visel na rtech.

Kniha Jeremjáš nás dnes zavedla do hrnčířské dílny. Prorok je svědkem toho, jak se hrnčíři nepovedla nádoba, kterou dělal na hrnčířském kruhu. A tak ji ještě mokrou z kruhu sňal, hlínu promnul v prstech, zmačkal, udělal z ní kouli a začal znovu.

hrnčířská hlína

Co se to stalo?

Zde asi nejde o to, že by hrnčíř byl dnes mimořádně nešikovný, ale že se mu ta hlína pod rukama jakoby vzpírala. Neposlouchala ho. Jeremjáš měl navštívit hrnčířskou dílnu z božího pověření a Bůh mu zde dal lekci, které bychom asi měli naslouchat i my.

„Hle, jste v mých rukou jako hlína v rukou hrnčířových.“

Jeremjáš 17,7

To je zvláštní představa. To ale neznamená, že by člověk neměl zodpovědnost za své jednání, protože ho prostě formuje někdo jiný. To podobenství naopak chce říct, že člověk nese odpovědnost za své postoje a jednání, ale tu odpovědnost nese vůči svému Stvořiteli, vůči tomu, kdo ho chce formovat.

Kdo páchá zlo je jako ta hlína, která se vzpírá hrnčířově ruce, a je v důsledku toho potrestán. Kdo Hospodina poslouchá, tak od něj trestán není.

Ale co je na tom pozoruhodné je, že adresátem není jednotlivec, nýbrž národ, stát či království. To znamená, že i stát nebo národ může jednat tak, že to vzbuzuje boží hněv. Zopakujme si to, Hospodin říká:

„Jednou promluvím proti pronárodu a proti království, že je vyvrátím, podvrátím a zničím. Avšak odvrátí-li se onen pronárod od zla, jež páchal a proti němuž jsem mluvil, budu litovat toho, že jsem zamýšlel způsobit mu něco zlého.“

Jeremjáš 18,7-8

Ale platí to i opačně:

„Jindy promluvím o pronárodu a o království, že je vybuduji a zasadím.
Budou-li se však dopouštět toho, co je zlé v mých očích, a nebudou mě poslouchat, budu litovat toho, že jsem slíbil prokázat jim dobré věci.“

Jeremjáš 18,9-10

A jsme zase u obtíže u těchto výroků, která spočívá v tom, že ta řeč je adresována kolektivu, národu nebo státu, království. Jakoby obyvatelé země mohli za své vládce. Tak co pak dnes, máme demokratické volby, ale Egypťané si těžko mohli svého faraona a rozhodovat o tom, jaké povede války a jak se bude chovat. Totéž Babyloňané. Ani judské království si nevolilo své panovníky.

Jeremjáš uvádí řadu příkladů ze současnosti. Možná, že nám ty příklady budou v něčem ku pomoci.

Více se dozvíte poslechem celého příspěvku.

Poznámky:
1/ Bohoslužba je určena pro virtuální prostor internetu. Fyzicky nikdy neproběhla a neproběhne.
2/ Záznam můžete také sledovat pomocí služby Spotify, YouTube a SoundCloud. Odkazy naleznete zde:

Autor: Petr Vaďura
Zdroj: Evangelická církev metodistická – farnost Tachov
Download: MS OneDrive

odpočinek

Jeremjáš 17, 19-27

  • Toto mi praví Hospodin: „Jdi a postav se v bráně synů mého lidu, jíž vcházejí a vycházejí judští králové, a ve všech jeruzalémských branách.
  • Řekni jim: Judští králové, celé Judsko a všichni obyvatelé Jeruzaléma, kteří vcházíte těmito branami, slyšte slovo Hospodinovo:
  • Toto praví Hospodin: Bedlivě dbejte, abyste nenosili břemena v den odpočinku a nepřinášeli je do jeruzalémských bran.
  • Nevynášejte břemena ze svých domů v den odpočinku a nevykonávejte žádnou práci, ale ať je vám den odpočinku svatý, jak jsem přikázal vašim otcům.
  • Ale neposlechli a ucho nenaklonili, nýbrž zůstali tvrdošíjní, neslyšeli a nepřijali napomenutí.
  • Budete-li mě opravdu poslouchat, je výrok Hospodinův, a v den odpočinku nebudete přinášet břemena do bran tohoto města, ale bude vám den odpočinku svatý a nebudete v něm konat žádnou práci,
  • budou vcházet branami tohoto města králové a velmožové, kteří dosednou na Davidův trůn, budou jezdit na voze a na koních, oni i jejich velmožové, muži judští a obyvatelé Jeruzaléma, a toto město bude trvat navěky.
  • Z judských měst a z okolí Jeruzaléma, ze země Benjamínovy, z Přímořské nížiny, z pohoří, z Negebu přijdou a přinesou do Hospodinova domu oběť zápalnou, obětní hod i oběť přídavnou a kadidlo, přinesou i oběť děkovnou.
  • Nebudete-li mě poslouchat a den odpočinku vám nebude svatý, ale budete-li v den odpočinku nosit břemena a vcházet s nimi do jeruzalémských bran, zanítím v jeho branách oheň a ten pozře jeruzalémské paláce a neuhasne.“

 

 
Marek 2, 23 – 3,6

  • Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů.
  • Farizeové mu řekli: „Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!“
  • Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním?
  • Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?“
  • A řekl jim: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.
  • Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“
  • Vešel opět do synagógy; a byl tam člověk s odumřelou rukou.
  • Číhali na něj, uzdraví-li ho v sobotu, aby jej obžalovali.
  • On řekl tomu člověku s odumřelou rukou: „Vstaň a pojď doprostřed!“
  • Pak se jich zeptal: „Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?“ Ale oni mlčeli.
  • Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu člověku: „Zvedni ruku!“ Zvedl ji, a jeho ruka byla zase zdravá.
  • Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí.

 

 

Jeremjáš byl současníkem mnoha králů, někteří byli nastoleni Egypťany, jiní Babylónci. Zažil první babylonskou invazi do Judska a také první odvlečení krále a elity národa do zajetí. Pak po dvaceti letech zažil i druhou invazi, spojenou s dlouhým obléháním Jeruzaléma, při němž byl ve městě takový hlad, že matky pojídaly vlastní děti. Byl také svědkem dobití Jeruzaléma, zničení chrámu i druhé deportace judských elit do zajetí.

Po celou dobu prorok varoval krále, hodnostáře, kněží i lid před plížící se katastrofou. Vytýkal jim odpadnutí od Hospodina a poukazoval na do nebe volající modlářství, jehož se Judsko nezbavilo ani při náboženské reformě zbožného krále Jošiáše.

Všechny ty apely, ta prorocká znamení, která prorok přinášel svému lidu, varování i vynesené soudy, to všechno je nesmírně působivé. Až na jeden text.

Více v nahrávce…
 

Poznámky:
1/ Bohoslužba je určena pro virtuální prostor internetu. Fyzicky nikdy neproběhla a neproběhne.
2/ Záznam můžete také sledovat pomocí služby Spotify, YouTube a SoundCloud. Odkazy naleznete zde:

Autor: Petr Vaďura
Zdroj: ECM Tachov
Download: MS OneDrive


Další skutečná inspirace (nejen) pro tuto dobu:

 

  • archiv Literárních čtvrtků – Literární čajovna byla zahájena 3.října 2013. Probíhá každý čtvrtek od 19 do 20:30 hodin v Sedmdesátce (prostory Evangelické církve metodistické v Tachově). Je určena široké veřejnosti, ale i členům církve. Průběh setkání je obvykle stejný: jeden z účastníků (výjimečně host) seznámí přítomné s životem a dílem autora, kterého pro tento večer vybral, a po té předčítá vybrané pasáže z knihy, kterou si připravil. Po té následuje diskuse. Záznamy naleznete nejen na těchto stránkách, ale i na YouTube kanálu Sedmdesátky (playlist – cca 145 položek)
  • internetový magazín NaHlubinu.net – Novinka! – inspirativní příspěvky od různých autorů (Petr Vaďura, Pavel Hošek, Rudolf Tomšů, Pavel Řepa, články z časopisu Slovo a život)

KAM DÁL?

Letní biblická škola

Nahrávky z letních biblických škol v Mladoticích, Oparně, Visalajích, Trhanově [EXTERNÍ OBSAH]

Literární čajovna

Záznamy akcí v Literární čajovně Sedmdesátka Tachov [EXTERNÍ OBSAH]

Archiv pořadů

Evidence pořadů Petra Vaďury a odkazy na Český rozhlas [PŘIPRAVUJI]

Výklady

Záznamy biblických kurzů [PŘIPRAVUJI]

Kázání

Kázání Petra Vaďury [EXTERNÍ OBSAH]

Přednášky

Přednášky osobností, ze kterými spolupracujeme [PŘIPRAVUJI]

MP3 nahrávky

Speciální stránka [PŘIPRAVUJI]

Články

Číst jednotlivé rubriky, hledat témata [PŘIPRAVUJI]

Videa

Odkazy na inspirativní videa [PŘIPRAVUJI]

Vidět dál ...

„První, co duše potřebuje, aby dospěla k poznání Boha, je sebepoznání.“ (Sv.Jan od Kříže)

Cesta k Bohu nebo chcete-li prostě ke skutečnostem života, které nás přesahují (například KRÁSA), vede skrz nitro člověka. Nevím-li, kdo jsem, nemohu nikdy pochopit či nalézt smysl svého života, tedy odkud jsem, co tu dělám a kam jdu.

O to mně dlouhodobě jde. Autenticky uchopit život a žít ho. Asi je to příliš odvážné tohle tvrdit.  Kdo ví, co mě vlastně motivuje… Ale dobře, dokud tu jsem, tak se Život budu snažit hledat a nalézat…a hlavně žít. Tyto stránky k tomu mají pomoci. A snad pomůžou i Vám. Milan Kola junior