Zapadákov

Petr Vaďura
Zapadákov

Tento týden jsem četl svědectví jednoho chlapce, kterého ruští vojáci málem zastřelili při okupaci Buči. Šel po ulici se svým otcem, když se s nimi dal do řeči ruský voják. Otec se otočil, aby cosi ukázal rukou, a v tu chvíli Rus začal střílet. Zabil muže několika ranami rovnou do srdce. Chlapce postřelil, on upadl a voják mu namířil na hlavu a vystřelil několik ran. Chlapec měl však bundu s kapucí, která se mu trochu svezla, a voják se šťastnou náhodou trefoval jen do této kapuce, přičemž kulky těsně míjely hochovu hlavu. Tak se zachránil.

Tento příběh mi připomněl novelu ruského spisovatele Jevgenije Zamjatina Zapadákov, kterou jsem četl před třemi lety. Zamjatin je znám jako autor prvního dystopického (či antiutopického) románu moderní literatury nazvaného My. Líčí v něm technokratickou odlidštěnou společnost, v níž jsou lidé jen čísla a v níž jsou potlačeny všechny emoce, zakázány vztahy a vše je řízeno čísly. Zamjatin román napsal v roce 1920, a i když v bolševickém Rusku za jeho života nikdy nevyšel, na řadu let jej vymazal z ruské literatury. Vyšel totiž ve francouzském a také v českém překladu, a to už v roce 1924. V Sovětském svazu jej vydali až v roce 1987 a dnes je součástí povinné četby k maturitě.

Zamjatin na přímluvu Maxima Gorkého Sovětský svaz mohl v roce 1932 opustit a zemřel ve francouzském exilu jako třiapadesátiletý. Mimochodem byl to zajímavý člověk. Narodil se v roce 1884 v rodině duchovního, studoval na petrohradské technice lodní inženýrství a po skončení studia spojoval svou profesi s literární tvorbou. Za politickou činnost v revolučním hnutí v roce 1905 byl vězněn. Za války pracoval jako lodní inženýr v Anglii a pod jeho vedením byl mimo jiné postaven ruský ledoborec Alexandr Něvskij. Po návratu do Ruska v roce 1917 byl Zamjatin významnou osobností kulturního života v Petrohradě, zakládal časopisy, s Kornějem Čukovským redigoval vydávání překladů z angličtiny.

Jeho dílo kromě slavného románu My však není příliš známé. V českém překladu vyšly kromě tohoto jeho stěžejního díla jen dva soubory kratších próz – v roce v roce 1970 kniha nazvaná Zapadákov a v roce 1999 Bič Boží, který obsahuje i torzo nedokončeného románu o Atillovi.

Při četbě příběhu zachráněného chlapce z Buči jsem si vzpomněl na titulní novelu souboru Zapadákov. Líčí poměry v ruské posádce jakéhosi dálněvýchodního města na hranici s Čínou. V noci se vojáci nudí, a tak se vypraví na lov lidí. Zabíjejí náhodné chodce – Číňany, jimiž hluboce pohrdají a vlastně je ani nepovažují za lidské bytosti. Před tím se vojáci opijí, takže druhý den si jen matně pamatují, co vyváděli. Bez výčitek svědomí, bez potrestání. Novela vznikla a byla vydána v Rusku v roce 1914. A hle, po více než stu letech se situace opakuje: ruští vojáci se opět vydávají na lov lidí. Tentokrát na Ukrajině. Stejně jako nepokládali před sty lety za lidské bytosti Číňany, dnes za ně nepokládají Ukrajince.

Scény podobné té z knížky, nad níž jsem před lety kroutil hlavou, se odehrávají ve chvíli, kdy si vařím oběd nebo píšu tuhle úvahu. Jak je to možné?

Tuhle úvahu sepisuji v období Velikonoc. A uvažuji nad tím, zda smím mluvit o vítězství života nad smrtí tváří v tvář tomu, co se děje na Ukrajině.

  • Mohu mluvit o tom, že Kristus miluje člověka, když denně někde umírají děti?
  • Smím mluvit o Božím vítězství, když je tolik lidí v područí různých trápení, duševních i tělesných nemocí, když si tolik lidí zoufá?

Nevím, a tak se ptám Hospodina. A hledám slova, která by nezněla velkohubě, snažím se vyhýbat klišé nebo frázím. Osahávám slova, zda jsou pravdivá a zda opravdu vyjadřují to, co si myslím. Také se ptám Krista, jak by mluvil dnes on. Co by říkal? A co by dělal? Nevím. Přemýšlím o vzkříšení. Je v něm vítězství toho zabitého otce z Buči nad ruským vojákem? Ježíš přeci svou smrtí porazil smrt a porazil ji proto, aby v něm měli život všichni zabití a ponížení.

A pak mi řekne žena ve sboru: „Jestli ten člověk neuvěřil v Pána Ježíše, tak stejně půjde do pekla. Stejně jako ten voják, co ho zastřelil.“

A není jí to divné. Aha, napadá mě, neměl bych teď pro změnu místo novely Zapadákov otevřít Zamjatinův román My? Ten román o odlidštěné, bezcitné a technokratické společnosti? Vždyť ho nemusím číst jen jako obraz bolševického Ruska, ale i jako děsivou vizi odlidštěné bezcitné církve.

Zdroj: Slovo a Život 02/2022

NaHlubinu.NET 2016 - 2022

sebepoznání a proměna