Martin Heidegger je bezesporu nejvlivnější filozof dvacátého století. Jeho myšlenky mj. ovlivnily ekology, sociology, historiky i psychiatry. Ve dvacátých letech ho proslavil stěžejní spis Bytí a čas. Jeho čtenáři zpravidla kopírují stejnou zkušenost: při luštění první třetiny sotva pochopí, kde je ve větě podmět. V následující části však zažijí, že se text náhle rozestoupí:
Bytí a čas, české vydání 2018, str. 156-157
… pobyt jakožto každodenní „bytí spolu“ je v podřízenosti druhým. Jest nikoli on sám, druzí mu bytí odňali. S každodenními bytostnými možnostmi pobytu nakládají po libosti druzí. Tito druzí přitom nejsou určití druzí. Naopak, každý druhý je může zastoupit. Rozhodující je pouze ona nenápadná, pobytem jakožto spolubytím již nepozorovaně přijatá nadvláda druhých. My sami patříme k druhým a upevňujeme jejich moc. „Druzí“, které tak nazýváme, abychom skryli svou vlastní bytostnou příslušnost k nim, jsou ti, kteří „jsou tu“ v každodenním „bytí spolu“ především a většinou. Kdo tu je, není ten ani onen, ani my sami, ani někteří z nás a ani suma všech dohromady. Tento „kdo“ je neutrum, neurčité „ono se“.
Popisovaný přízrak „ono se“ (v němčině man) mi osobně připomíná kolektivní vědomí i Pavlův Zákon. Heidegger k jeho popisu využívá svůj specifický slovník:
Každodenní pobyt je sebou v modu neurčitého „ono se“, což rozlišujeme od autentického, tzn. výslovně uchopeného „bytí sebou“. Jsa sebou v modu neurčitého „ono se“, je každý pobyt do něho rozptýlen a musí sám sebe teprve najít.
tamtéž, str. 159
Nápad, že filozof svou inspiraci čerpal z Pavlova myšlení, není zcela od věci. Heideggerovští badatelé připomínají, že Heidegger původně studoval teologii a znal důvěrně Pavlovy listy. „Ono se“ i Pavlův Zákon mimo jiné požadují, aby všichni dělali a říkali totéž, a dozorují, zdali se tak opravdu děje:
Neurčité „ono se“ má své vlastní způsoby, jak být. Výše zmíněná tendence spolubytí, kterou jsme nazvali odstup, spočívá v tom, že „bytí spolu“ jako takové obstarává průměrnost. Průměrnost je existenciální charakter neurčitého „ono se“. Je tím, oč mu v jeho bytí bytostně jde. Proto se fakticky udržuje v průměrnosti toho, co se sluší, co platí a co ne, co se považuje za úspěšné a čemu se úspěch upírá. Tato průměrnost, která předznamenává, čeho se můžeme a smíme odvážit, bdí nad každou výjimkou, která by se mohla vynořit. Každé vyniknutí je bez hluku potlačeno. Vše originální je do druhého rána ohlazeno jako něco již dávno známého. Všechny výdobytky se stávají něčím běžným. Každé tajemství ztrácí svou sílu.
tamtéž, str. 157
Ačkoli filozof usiluje o to, aby jeho popis působil neutrálně a věcně, působí „ono se“ vyloženě nesympaticky. Ostatně i apoštol Pavel ve svých nejjasnozřivějších okamžicích dopad Zákona vyhodnocuje negativně:
Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona.
1K 15,56
Ono se/Zákon je prodlouženou rukou hříchu a smrti. Silný protihráč, záludný podvodník, kterého nelze podcenit. Ne nadarmo si Pavel stěžuje: Hřích použil přikázání jako příležitosti, aby mne oklamal a tak mě usmrtil. (Ř 7,11)
Převlečen za nejvyšší dobro, obestřen aurou svatosti, zatarasuje cestu k Onomu jedinému, na kterém záleží. Pavel to za svého věznění, jsa v existenciální tísni, vyjádří následovně (cituji v kralickém znění, protože v něm má výrok potřebnou naléhavost):
Nýbrž i všecky věci pokládám škodou býti pro vyvýšenost známosti Krista Ježíše Pána svého, pro nějž jsem to všecko ztratil, a mám to jako za lejna, abych Krista získal, a v něm nalezen byl nemající své spravedlnosti, kteráž jest z zákona, ale tu, kteráž jest z víry Kristovy, tu spravedlnost, kteráž jest z Boha, a u víře záleží.
Fp 3,8-9
Hledáme-li, co Pavel srovnává s výkaly, musíme nahlédnout do předchozí výpovědi (opět zůstanu u kraličtiny):
Obřezán jsa osmého dne, jsa z rodu Izraelského, pokolení Benjaminova, Žid z Židů, podlé zákona farizeus, a z strany horlivosti protivník církve, z strany pak spravedlnosti zákonní jsa bez úhony. Ale to, což mi bylo ziskem, položil jsem sobě pro Krista za škodu.
Fp 3,5-7
Společným svorníkem výpovědi je Zákon, přičemž neběží jen o specifické kulturně-náboženské vzorce židovského etnika, nýbrž mnohem šířeji a obecněji o archetypální mocnost, která neviditelně (de)formuje lidské životy. Pavlova výpověď obsahuje zcela praktické aspekty, které se dají přenést i do naší přítomnosti: říká NE identifikaci s nějakým náboženským směrem, s jeho ideologií, obyčeji („obřezán jsa osmého dne,… , podlé zákona farizeus“) či s nacionalismem („jsa z rodu Izraelského, pokolení Benjaminova, Žid z Židů“).
Uvědomit si neblahé účinky ono se/Zákona není jednoduché. I sám Heidegger, brzy poté co dopsal citované Bytí a čas, se stal jejich obětí. Po nástupu Hitlera k moci se ho zmocnilo revoluční nadšení: nacismus se mu jevil „znamením doby“. Opojen a okouzlen vstoupil do NSDAP, zneužil svůj subtilní jazyk k nacistickým projevům, zvedal pravici k árijskému pozdravu a k témuž nutil i své podřízené, podlehl mesiánskému blouznění v domnění, že je povolán, aby formoval nový svět a obsadil v něm vůdčí pozici. K jeho cti nutno dodat, že z horké fáze nacistického rauše po prvním roce vystřízlivěl (ze strany však nevystoupil).
Úryvky z Bytí a času dokládají, že Heideggerův úlet byl logickým vyústěním jeho nastavení. Čímsi osudovým, ba nezbytným. Filozofova diagnostika onoho „man/ono se“ – přesná, jedinečná, ba geniální – zakládá riziko pýchy: oním „man“ jsou přece jen vždycky ti druzí, kterým chybí profesorův ostrozrak a jenž je jako jediný osvícen a povolán, aby triumfoval nad zmámenými:
Faktický pobyt je zprvu v průměrně odkrytém spolusvětě. Zprvu „jsem“ nikoliv „já“ ve smyslu vlastního „bytí sebou“, nýbrž druzí ve způsobu „ono se“. Z něho a jakožto ono jsem zprvu „dán“ sobě „samému“. Zprvu je pobyt neurčitým „ono se“ a většinou to tak zůstane.
Bytí a čas, české vydání 2018, str. 160
Myslitel, který se mylně považuje za vidoucího, se musí propadnout do barbarské temnoty, jinak se jeho zabarikádování v pocitu vlastní nenahraditelnosti nerozvolní, a definitivně tak ztratí možnost někoho oslovit. Heidegger ztratil renomé. Jeho okolí ho začalo považovat za psychiatricky chorého fantastu. Smělo se o tom mluvit jen šeptem, přece jen už od samého začátku všude rostly koncentrační tábory jako houby po dešti. Heidegger coby rektor univerzity měl v té době moc a naháněl strach. Teprve, když ze své funkce odstoupil a přestal se aktivně míchat do politiky zvráceného režimu, získal svůj věhlas postupně zpět.
Pavel ve výše citovaném úryvku vztahuje Zákon k hříchu. Jestliže je Zákon nadvědomá moc, má-li osobnostní rysy včetně vlastní vůle (aspoň dle Pavla), tím více i hřích. Proto se nám jen sotva daří zahlédnout naše skutečné slabiny, nacházející se mimo naši vědomou kontrolu. Proto kupříkladu křesťanská konzervativní pravice zcela bez uzardění holduje kořistnickému přístupu ke všemu živému i neživému, aby uchvácené proměnila na bezuzdně zbytečný blahobyt a kýč, neboť jí tak velí „evangelium prosperity“ – taky jedna z podob „ono se“.
Poučení je trojí:
Sebepoznání není otázkou nadání, rozhledu, vzdělání atd., protože se v něm dotýkáme sféry nevědomí, jíž je Zákon/ono se součástí.
Druhé poučení: nutnost odpustit všem geniálním i průměrným, projeví-li odhodlání (aspoň nějaké, jakkoli modifikované) k překonání své minulosti. Všem Heideggerům, Kunderům i mnohým bezejmenným. Čtenáře však jejich přemety i elitářská pýcha budou vést k jisté obezřetnosti a brzdit je, aby se nestali jejich bezhlavými fanoušky.
Otvíráme-li tedy tlustospis nějakého mudrce, nezapomeňme, že se ocitáme v blízkosti kohosi organicky křehkého, ohrozitelného – a živočišně nevědomého! Je tudíž na místě opustit devótní pozici žáka či uctívače a vstoupit s Mistrem do rovnocenného, partnerského dialogu. Žádný člověk není pouhé „man“, každý míří sám za sebe k sebeuskutečnění. Nezasluhuje si proto pohrdání, nýbrž minimálně soucit. Platí oboustranně – jak ve vztahu k neškolenému, tak i k filozofovi, který coby soudruh nosil odznak s hákovým křížem.
Poučení třetí: není dobré věřit v člověka. V Martina, Adolfa, Josefa nebo Vladimíra (posledním jménem zároveň narážím na mnohé souvěrce z celého světa, kteří ještě donedávna dojatě vzdychali nad Ruskem, pravoslavím a ruskou politikou jako nad protiváhou k „prohnilému“ západnímu liberalismu; v této souvislosti: sloveso věřit už by jednou provždy nemělo mít předmět a mělo by být vyhrazeno onomu zaverbálnímu rozkročení mezi nebem a zemí).
Dovětek: Heidegger se na začátku své kariéry oddělil od katolické církve, která určovala jeho dětství a mládí. Příležitostně se prezentoval jako antiklerikál. Když mu však po válce hrozily vyhazov z univerzity, izolace, možná i vězení, neváhal přijít s kajícnou prosbou za spádovým arcibiskupem, aby se za něj přimluvil. Pokud navštívil rodné město, zašel na mši. Ve stejném kostele také proběhl církevní pohřeb dle jeho výslovného přání.
Několik let před smrtí poskytl rozhovor pro populární časopis Spiegel. V něm znovu vysvětluje své rektorské angažmá za počínající Třetí říše a vyjadřuje skepsi na adresu poválečného světa. „Už jenom nějaký bůh nás může zachránit,“ pronese skoro mimochodem (vzhledem k užití neurčitého členu je malé písmeno na místě). Rozhovor byl publikován knižně a inkriminovaná věta se stala jeho titulem.
Autor plánoval být od září 2022 po dvanáctileté pauze opět pedagogem. Bohužel, Martin se návratu k pedagogické práci nedožil. Zemřel 14. 6. ve věku 61 let – poznámka redakce.
