Moje žena se rozhodla, že po ničem netoužím víc než vyrazit na houby. Když už to řekla asi pošesté, přestal jsem číst, odložil noviny a jal se chystat rodinný samohyb. Jelikož akce byla plánována jako frontální útok, bylo rozhodnuto naložit nejen syna Edu, ale též babičku Amálii a dědu Bédu.
Tato sestava, ač počtem impozantní, neskýtala však přílišné naděje na překonání některého z houbařských rekordů tohoto léta. Syn Eda totiž, jsa oderván od řvoucího kazeťáku předstíral nejdříve záchvat čehosi, a po několika fackách upadl do těžkého stavu melancholie, v němž pokyvoval hlavou a občas do rytmu vykřikl „Beng, Beng“. „Nevadí“ – rozhodla matka a mocným kopancem ho nastoupila do auta. Hned vedle babičky, která už tam pletla.
Největší radost měl děda Béda. Nedoslýchá totiž a myslel si, že se jedná o návštěvu u Kouby, což je strýc vyvrhel. Vlastní vinný sklep, z něhož děda Béda ještě nikdy nevyšel jinak, než že byl vynesen.
Na střechu škodovky jsem důmyslně upevnil dvě nůše, prádelní koš, kotel na vyvařování, půlhektarovou plachtu a šest kufrů, aby to bylo kam sbírat. Po pečlivé úvaze zvolila žena les na Mokré Hůrce – „protože to tam nikdo nezná, a neví, že tam rostou!“
Příjezdová cesta a louka před Mokrou Hůrkou připomínala ze všeho nejvíc parkoviště u stadionu Sparty. Když jsme konečně našli místo k zaparkování, pozvedla matka náladu konstatováním, že „les je velikej, a na každýho se dostane…“.
Děda Béda se rozplakal. Jednak proto, že byl hluboce zklamán změnou cíle cesty, hlavně ale proto, že přímo z auta vystoupil do kravího pozůstatku neuvěřitelných rozměrů. Nicméně dovedli jsme jej k potoku, kde byl zbaven nánosu a opatřen houbařskou výzbrojí. Matka ještě vyfackovala Edu z auta, babičce vyškubla pletení a gestem vojevůdce ukázala k lesu. Pronikli jsme do jeho přítmí kolem několika stánků s občerstvením, které byly obleženy houbaři. Děda Béda chtěl dvacku, že si vystřelí vopici, což babička komentovala poznámkou o souvislostech mezi dědou a těmito savci. Eda se zeptal, jaké houby se sbírají, na což mu matka odpověděla, že všechny, a upadla přes spícího houbaře. Za to dostal Eda opět facku, po níž se zarputilým obličejem odešel do hloubi lesa. Uviděli jsme ho po třech dnech, kdy ho přivedli pohraničníci z polských hranic vysíleného na smrt. Z posledních sil se doplazil ke kazeťáku a pustil ho.
Nepředbíhejme však a vraťme se do lesa. Nikdo z nás, přes upřímnou snahu, nenašel ani houbičku. Já jsem měl neustále smeknuto, neboť bylo třeba zdravit známé a nadřízené. Někdy okolo poledne se ozval vítězný výkřik dědy Bédy odněkud z mlází, „že už ho našel, ale neví, co je to zač“. Když však z mlází vylezl s rukou štítivě odtaženou od těla, viděli jsme i podle papíru na ní přilepeného, že už to ví.
Před pátou hodinou odpolední připustila matka, že těch hub opravdu tolik neroste. Děda si hned dovolil a řekl, že četl Motýlka od Charriera, a tam i v těch nejhorších věznicích dostávali jednou denně jíst. Matka jej zdrtila poznámkou o tom, že bychom ho museli krmit; děda pohlédl na svoji ruku a vzteky nakopl něco, o čemž se domníval, že je to bedla jedlá. Nebyla. Byl to penzista Karásek, který zde vysílen odpočíval, třímaje muchomůrku hlízovou, „aby mu doma věřili, že byl v lese“. Omyl byl obzvláště tragický, neboť děda kopl do místa, kde Karásek uchovával poslední kapku Praděda. Vůně promarněné útěchy jim vzala všechny naděje.
Když se chýlilo k večeru a proti nám vyšla se zpěvem čtyřicetičlenná skupina pionýrů, nesoucí na rozvinuté dece dvě lišky a plesnivého borováka, zatroubila matka k ústupu. Návrat byl neslavný: Eda nezvěstný, babička štrikovala, děda spal s dotyčnou rukou vystrčenou z okna. Zastavil jsem na tržišti, kde matka za krvavý peníz zakoupila dva pytlíky podezřele vypadající hmoty, nabízené jako čerstvé houby, a nasypala je do košíčku.
Doma jsme dědu i babi vynesli do postele, ztrátu Edy ohlásili na policii, uklidili výstroj a pak jsem zajel s autem do garáže.
Když jsem vystoupil, všiml jsem si, že oči mé ženy mají skelný nádech, a že nějak těžce dýchá. Při zajíždění do garáže jsem totiž přejel ten košíček s koupenými houbami.
Tu noc jsem spal na půdě.
