Ježíš však odešel na Olivovou horu. Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je.
Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed a řeknou mu:
„Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“
Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl:
„Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“
A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním.
Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“
Janovo evangelium 8,1-11
Farizeové jsou zde vlastně rehabilitováni, protože se nezachovali tak, jak bychom právě čekali. A ba naopak – jsou usvědčeni a své usvědčení přijmou. Sice ano, je to pro ně určitě nepříjemné, nicméně to akceptují – mají hřích, ano, MÁM hřích.
Jak silná atmosféra to tehdy na tom místě a v tom čase musela být? Navíc (abych pokračoval v obhajobě farizeů) chtěli jednat podle Zákona, který nám dal Mojžíš, tudíž to, jak chtěli jednat – tedy že tu ženu chtěli ukamenovat – bylo z hlediska Zákona správně. Bylo to sice z našeho pohledu tvrdé a nelidské, ale bylo to legitimní.
Pak, když všichni odejdou, Ježíš té ženě řekne něco v tomto smyslu: „Kde jsou tvoji žalobci? Nikde? No, kde není žalobce, není ani soudce – neodsuzuji tě ani já, běž a už to nedělej, protože příště bych tu už nemusel být.“ Tu poslední větu samozřejmě neřekne a nelze ji vydedukovat ani z kontextu, ale…! Vycházím z toho, jak vysoká je pravděpodobnost, že ta žena od té chvíle už nikdy, opravdu nikdy, nezhřeší. Že už nikdy nebude stát před porotou soudců, před tíhou kamenů, před nekompromisním Zákonem nebo před svým svědomím. Nechci ji podceňovat, ale upřímně řečeno: když se podívám na sebe, chodím ke Kristu pro milost poměrně často a opakovaně – a nalézám ji tam.
Zákon je můj žalobce – což je dobře. Dobrý zákon je pro lidi skutečnou pomocí, je dobré, když víme, co máme a co nemáme dělat, jak se v kterých situacích máme zachovat a jaké chování je naprosto neakceptovatelné. Zákon je obecný a platí pro všechny – bez výjimky: pro bohaté i chudé, pro mocné i ne-mocné. Zákon je to, co mě usvědčuje. A usvědčuje každého z nás. Máme však také nejlepšího obhájce na světě – Krista. A soudce? Ten nás chápe, rozumí nám, vidí život každého z nás v souvislostech a v kontextu. Rozumí našim slabostem, traumatům, bolístkám. Vždyť Bůh ví, jaké to je být člověkem. Kristus je náš obhájce a Hospodin milosrdný soudce.
Teď cítím, že se nacházím na velmi tenkém ledě. Zní ve mně skoro stejná otázka, jakou si položil apoštol Pavel: „Co tedy máme říct? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost?“ Pavel na ni odpovídá: „Naprosto ne!“ Apoštol se s tímhle dilematem setkával asi poměrně často. Když čteme jeho epištolu Římanům (konkrétně kapitolu sedmou), nacházíme zde
tento text:
„Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.“
O kousek dále pak ještě Pavel dodává: „…A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu.“ Ř 7,18-20.25b
Vraťme se k příběhu cizoložnice, kterou Kristus obhajoval. Když si představuji její další život, předpokládám, že dříve či později opět zhřeší. A přeci u ní očekávám jednu zásadní změnu – vděčnost. Když si vybavíme evangelijní příběhy a zaměříme se na momenty, kdy Kristus někoho vyléčil nebo mu odpustil hříchy (což spolu nějak souvisí), vidíme nesmírnou vděčnost u každého člověka, kterému se poštěstilo, že právě jemu obětoval Kristus kousek svého času a nabídl mu svou milost.
Ach, jak je to blažené, když mi někdo odpustí! Když něco opravdu pokazím a je mi to odpuštěno! Já nechci dál selhávat – kdo by chtěl? Přesto podléhám zákonu hříchu, jak o tom mluví apoštol Pavel. Mimochodem, v listu Efezským se každému z nás říká: „Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám.“ Ef 4,32
Zároveň však nesmíme zapomínat, že Kristovo odpuštění ani jeho milost nejsou laciné, povrchní a plytké. Připomíná nám to kříž. Kristus se obětoval, aby nám mimo jiné dokázal, že to myslí vážně a že fakt o něco jde. A ještě jedné skutečnosti se chci dotknout:
- Jedná Kristus na jistotu, když řekne: „Kdo z vás je bez viny, první hoď kamenem?“
- Anebo si nebyl úplně jistý, jak farizeové zareagují?
V evangeliu čteme, že se po vyslovení této věty opět sklonil a psal po zemi. Zanechal farizeje napospas jejich svědomí, nedíval se ně, nechtěl je ovlivnit v jejich rozhodnutí, neapeloval na ně svým pohledem ani svou osobou – prostě je nechal soudit onu ženu.
Profesor Heller říkal, že z nich – tedy z farizeů – v tu chvíli Kristus udělal porotce a ze sebe že udělal obhájce i soudce v jedné osobě. Ukazuje to, jakou má odpuštění moc.
Kristus neřekne: „Běžte pryč pokrytci, jste úplně blbí,“ ale respektuje obvinění, jež bylo vůči ženě vysloveno, bere je vážně.
Nechce nic relativizovat, ani jednu ze stran nezlehčuje. Zároveň tím však apeluje na každého jednotlivého člověka – tedy i na nás a naše rozhodování – a propůjčuje mu váhu. Předává nám odpovědnost za naše obžaloby i soudy.
Vzpomeňme, Matouš cituje jeho slova: „[…] cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi a cokoli přijmete na zemi bude přijato v nebi.“ Mt 18,18
A v Janovi jsou citována slova: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ J 20,23
Kristus na nás deleguje zodpovědnost, chce po nás rozvážnost, pěstování vůle, ale také klade důraz na zdravý rozum, racionalitu, víru, lidskost, empatii i humor.
V epištolách čteme hodně apelů. Třeba:
„Kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost.“ (1Te 5,14)
a jinde zase:
„Oblečme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu […] navzájem se povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou“ (1Te 5,8.11a)
a jinde zase:
„Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte Zákon Kristův.“ (Ga 6,2) a jinde zase: „Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní. Všechno nechť se mezi vámi děje v lásce.“ (1K 16,13-14)
A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho.
Tímto výčtem apelů apoštola Pavla bych rád zdůraznil, že nás nikde nikdo nevybízí k tomu, abychom byli žalobci nebo dokonce soudci, tak jako farizeové v příběhu o cizoložnici. Však také na rozdíl od nich, kteří tehdy jednali legitimně, protože sloužili Bohu pod literou zákona, my, jak říká apoštol Pavel: „[…] sloužíme Bohu v novém životě Ducha, nikoli pod starou literou zákona.“ (Ř 7,6b)
Pomáhejme tedy Kristu obhajovat, buďme obhájci hříšných před Zákonem, protože Zákon je už tak velmi tvrdý, krutý a nelidský – byť platný.
NECHÁVEJME soudy na Hospodinu, který disponuje něčím, co je lidskému poznání skryto – spravedlností.
Berme na sebe břemena jedni druhých, protože to je Kristova vůle. Kdo jiný odpustí, když ne my?
Amen.
Kázání bylo prosloveno 29. 5. 2022 v ECM Praha Strašnice.
