Dnes bych se chtěla zamyslet nad otázkou, jaký pro nás mají význam a důležitost určitá setkání s drobnými projevy solidarity a lidskosti v naší obyčejné každodennosti. Jak se k nim někdy stavíme a zdali jsme schopni jejich otevřeného přijetí.
Když se mluví o lidskosti, často si představíme to, co nazýváme „skutečnými“ projevy lidskosti a míníme tím zarážející, vytrhující a nepřehlédnutelné demonstrace lidské schopnosti obětovat se za druhé, postavit se čelem zlu, nehledě na ztráty a ohrožení, které to danému člověku přináší. Jsou to situace výjimečné a nejsme-li lhostejní, otřásají našimi navyklými způsoby přemýšlení, vnímání, pocity a názory. Vytrhují nás z našeho každodenního života, v němž nás naše rutinní povinnosti, starosti či dokola se opakující činnosti dovádí k jakémusi ustrnutí a necitlivosti, tedy nevšímavosti vůči hloubce a rozmanitosti všeho kolem nás – neboť jsme nutně v množství vjemů a uspěchanosti doby zautomatizovali naše postoje k okolí, z něhož pak registrujeme jenom ty rysy, které jsou podstatné pro naše cíle.
Vezměme si například náš postoj k prodavačům v obchodních domech. Nemáme popravdě kapacitu a někdy ani šanci
o nich přemýšlet jako o komplexních lidských bytostech se spletitými příběhy, což obvykle dopadá tak, že naší pozorností zredukujeme člověka proti nám pouze na ty ruce, jež nám podávají vytoužené zboží.
Mým tématem dnes však není to, jak nás z naší každodenní lhostejnosti vytrhují ohromující události (třeba katastrofy) a proti tomu veliká gesta dobroty. Jde mi o to, nakolik dokážeme najít otevřenost pro ty nenápadné, nejmenší projevy laskavosti, s nimiž se můžeme setkat každý den.
Na začátku jsem uvedla, že velkým příběhům obětavosti často říkáme „skutečné“ projevy lidskosti. Co však znamená tato jejich skutečnost? Míníme tím zřejmě jejich opravdovost, ryzost, která proráží veškerými našimi pochybami o tom, že se tu setkáváme s něčím hluboce významným. Pojďme však věc obrátit – znamená to, že naše obyčejná setkání například se zdvoři-
lou laskavostí jsou nějakým způsobem méně skutečná?
Není to otázka našeho postoje, řekněme naší nevšímavosti, co je činí až neviditelnými, opomenutými, neskutečnými?
Ale pojďme se bavit konkrétně: takový malý, ale už důležitý projev toho, co vybočuje z pouhého utilitárního zaobstarávání našich potřeb na světě, je přece pozdrav. Zažili jste rovněž ten pocit pohlazení nebo zvláštní radosti, když se na vás cizí člověk na ulici při pozdravu usměje?
Můj oblíbený filosof zase rád udává jako jeden příklad toho, co v člověku už přesahuje pouhou přírodní animalitu a co je dokladem etické solidarity, naši schopnost dát druhému přednost ve dveřích. Anebo když si v autobuse odepřeme pohodlí, aby se místo nás posadil někdo jiný.
Co je s to nás v těchto situacích oslovit? Není to náhodou záchvěv pocitu lidské vzájemnosti?
Čím však tato vzájemnost vlastně je, to nejsem schopná říct. Možná že je, slovy našeho filosofa, prostě tou možností, jež se nám otevírá v setkání, kdy v neznámé tváři zahlédneme tvář, která nám přese vše známá je.
Ale vraťme se k původní otázce:
Čím tak často ubíráme těmto okamžikům na skutečnosti, na opravdovosti?
Na jedné straně je tu naše vlastní zabořenost do onoho každodenního modu, v němž šetříme síly a směřujeme myšlenky jen na to, co ještě musíme stihnout nebo vykonat. Tato zahlcenost tak často ústí v neschopnost vůbec pozdravit druhé nebo třeba nebýt nevrlými ve frontě, když už jsme utahaní. Tato zkušenost sama na druhé straně slouží k přesvědčení, že ostatní na nás rovněž leckdy místo dobře míněného pozdravu jenom houknou, aniž by pro ně pomalu mělo cenu zvednout k nám oči. Často nejsme schopní vidět v takovém gestu, jako je dát přednost druhým ve dveřích, nic víc než naučenou, zvykem zakotvenou konvenci. A někdy v tom přirozeně také nic víc ani není.
Je tomu však takto vždy? Nevzdáváme se sami tak trochu ve prospěch zmíněných námitek umění radovat se z toho, že takovéto zvyky v naší společnosti alespoň přetrvávají, že na nás konkrétní člověk hledí a nepřehlíží nás?
Jistěže se dá oponovat, že tato a podobná gesta zdvořilosti do nás vryl systém společenské výchovy, od rodičů přes školy, fungující po způsobu trestu a odměny. Jak jinak jsme se zpočátku učili vší moralitě a slušnosti?
Avšak nezapomeňme na fakt, že metodou trestu či pochvaly se dají vycvičit i holubi k hraní ping pongu.
Proč však tolik lidí poctivě zdraví, ustupuje před druhými, pomáhá s kočárky, a to i poté, co minuly doby odměny? Neochuzujeme sami sebe o něco, když naše mnohdy stejně tak zautomatizované rozumbradování odmítá pro jistotu přiznat těmto situacím upřímný elán dobrotivosti?
Náš problém tedy neleží pouze v naší případné ignoraci a hluchotě vůči letmým projevům lidskosti, ale jde rovněž v tom, zdali v sobě umíme nalézt odvahu, jistěže obtížnou, nechat na nás tyto situace působit, tudíž nechat se zasáhnout, což nás vždy nutí alespoň o trošku přehodnotit obrázky, jaké jsme si učinili o svém okolí.
Konkrétněji mám na mysli otázku skepse, která v nás coby neustálé pochybování tak často vyvíjí protitah vůči naší odvaze uvěřit právě v onu ryzost, pravdivost projevené vřelosti.
Copak neznáte jako já ten pocit plíživé podezíravosti vůči laskavosti, když je nám nabízena zadarmo? Ne že bychom neměli své zkušenosti a důvody k takovému podezření. Ovšem nerozlézá se naše podezřívavost za hranice pouhé obezřetnosti? Nevznáší se kolem nás atmosféra, v níž se učíme navzájem zrelativizovat každý projev dobroty? Nezapomínáme na to, že dobrota by nebyla dobrotou, ale vypočítavostí či obchodem, kdyby očekávala na oplátku nějaké zisky?
Být rozumný je samo sebou důležité. Je také důležité učit se spravedlnosti. Skepse však často znamená, že odmítáme být nadále naivní. Umí ovšem přebujet – a taková zbytnělá skepse nám brání vystavit sama sebe vůči jakémukoli zasažení, doteku.
Být skeptik je snadnější než riskovat. Někdo nám projevuje city, někdo nám chce nezištně vypomoci, a tu nás skepse nutí se ptát, proč to dělá? Jaké za tím skrývá úmysly? Jaké pohnutky, jaké motivy? Co když tím dotyční něco sledují? Anebo naopak, co když tím nesledují vůbec nic, co když je to jen projev zkostnatělých zvyků, za nimiž zeje absence jakéhokoli osobního nasazení? Samé „co kdyby“, „co když“.
Ve skutečnosti je to právě naše neschopnost důvěřovat, jejíž vinou tak často strháváme hodnotu, mimořádnost, která náhle vystoupí v našem šedém přívalu všednosti, tím, že jí jakoby podtrhneme nohy.
Možná že někdo měl čisté úmysly a možná že ne. Nechceme však připouštět ani toto „možná“, toto bytostné tajemství, které se naštěstí neustále vrací jako vlny, aby obrušovalo naše zklamání, naši uzavřenost i před obyčejným projevem náklonnosti, který si ničeho nežádá.
Jako by rozum potřeboval vědět, buď – anebo! Jenom nebýt naivní!
Je však naivita vždy jenom bytostnou zaslepeností, růžovými brýlemi mámení, nekritičností nebo dokonce neschopností dosáhnout pravdy?
Skeptický rozum si někdy vůči zjevení lidskosti počíná jako detektiv hledající důkazy, jak druhého usvědčit z falše. V horším případě se stává cynickým, odmítá se danou věcí jakkoli zabývat a v bezpečné nedotknutelnosti ji cejchuje znamením nepravosti nebo naprosté bezvýznamnosti.
Jistěže kolem nás existují podlosti, proradnosti, zrady a lži. To, co nás ovšem ohrožuje a stejně tak od nás dopadá na druhé lidi, není opatrnost ani přemýšlivost, ale do důsledku dovedená skepse značící zatvrzelost srdce. Ve výsledku je zde pak neochota nechat se druhými oslovit, nechat se potěšit či utěšit. Neboť na konci každého sebedůkladnějšího výslechu ohledně upřímnosti našich záměrů, naší snahy o dobro, stojí slovo – slovo, které dává člověk člověku.
A slovo lze jedině zavrhnout, nebo mu uvěřit.
Jeden z důvodů, proč se nám občas zdá, že v naší době víc a víc mizí projevy solidarity, pospolitosti, respektu, ochoty, vstřícnosti a vzájemnosti je ten, že my sami často ztrácíme schopnost víry. Víry v to, že naše drobná gesta, která pravděpodobně nikdy nedojdou ocenění nebo vůbec přijetí, pořád mají smysl. A že má stejnou měrou smysl přitakat projevům lidskosti u druhých, nezpochybňovat je dopředu, neodmítat je – čili dát jim šanci. Možná že totiž každá víra, a víra v člověka obzvláště, vyžaduje kousek takové naivní důvěry a odvahy šlápnout do neznáma, mimo stezky propátrané světlomety jistoty a poznání.
Uvěřit možná znamená umět překonat strach a vkročit do nejistoty lidských reakcí, riskovat odvržení nebo dokonce potrestání, vydávat se ještě všanc s vírou ve smysluplnost hledání těch okamžiků, v nichž se dosvědčuje vzájemná blízkost lidí a skutečné setkání.
Zdroj: časopis Slovo a život 03/2021
